22.12.2011 8:26:47 Spiklenec slasti
Re: Kdy přebolí manželův odchod?
Já mám pocit, že jsem se ještě dost nevyřval :op
Právě naopak. Zatím to všechno nabývá na intenzitě. Včil jsem také frustrovaný z toho, že uběhl zase půlrok, a soud ohledně mého podání na střídavou péči nehnul prstem.
Jinak já samozřejmě žiju. Funguju (jakž-takž). A sebereflexí jsem si prošel. Nejdřív jsem byl právě jenom samá sebereflexe (akorát že o tom jsem nikde nepsal). Jenže pak mi to začalo všechno jednak docvakávat, jednak se přidaly další věci. Jednak ty problémy s dětmi. Potom jsem např. zjistil, že tomu svému novému šamstrovi, své sestře, své matce vyžvanila kdejaké podrobnosti z našeho intimního života, ti to zas vesele posílají vesele dál...
A navíc co... tuhle jsem koukal na Chaunův rozhovor s Havlem z roku 2005, a Havel tam v jednom místě říká, že má sklon depresím a pocitům marnosti. No vida. Člověk, který to v životě dotáhl skoro nejdál, kam se snad vůbec dá, a měl sklony k depresím a pocitům marnosti. A já jsem to nedotáhl skoro nikam a nemám „sklony“, ale pěkně hluboké deprese. A s tím související pocity marnosti.
Za svůj největší životní úspěch jsem považoval svou rodinu.
A hlavně nikdo z vás neví, jaký jsme měli se ženou na začátku nádherný vztah. Jak ona byla hodná a laskavá. Jak ji měl každý rád. Teď si děti stěžují, že jen na doma „hnusná“. Mně se posmívá a nadává mi. To mi hlava nebere. Nechápu, jak se někdo může tak strašně změnit.
Ano, nedokážu se s tím pořád vyrovnat. Nevím, jestli se mi to někdy podaří.
Teď měli školní besídku. Moc vydařenou. Šel jsem se pak s dětmi přivítat. Žena se samozřejmě tvářila, že mě nevidí. Také její kolegyně, které mě samozřejmě dobře znají, protože navíc učily nebo učí mé děti, se tvářily, že mě nevidí. Když jsem je nahlas pozdravil, podívaly se jakoby přeze mě a neochotně odpověděly. Cítíl jsem se tam jak někdo, kdo se vkradl někam, kde nemá co dělat. A pak jsem si vzpomněl, jak bychom dřív šli po takové besídce jako rodina třeba někam na zákusek... a zas mi bylo mizerně.
A jak si mám zvyknout bez dětí? Já jsem s nimi třeba absoloval všechny nemoci. Ne žena. Bděl jsem u nich kolikrát celou noc, když měly třeba nějakou tu střevní chřipku a v jednom kuse zvracely a pořád musely chodit na záchod. Kdykoliv jsem někam musel jet, vždycky jsem se těšil, jak mě doma přivítají. Když jsem byl někdy třeba moc unavený z práce, alespoň jsem si lehl k nim do pokoje a díval se, jak si hrají. Ony se občas přišly na chvíli přitulit. A mně bylo mi dobře.
Odpovědět