Re: Ahojky

Já myxlím, že to nejhorší máš už za sebou, a to je to, podívat se pravdě do očí a přiznat si, jak to je. Já jsem také měla iluze o svých blízkých lidech, ale - právě rodiče mi v mém životním propadu a zklamání chyběli moc moc...protože u nich člověk ví, že o mají opravdu rádi ať se děje co se děje. Me všichni, vím. A protože to není samozřejmost, nedá se to ani zlatem vyvážit. Azyl u nich budeš mít kdykoliv a tahle jistota tě může hodně držet, kdyby bylo nehůř, tak.....
Partner - já myslím, že to nemyslel doslova...o tom pachtění s dcerkou. Oni to chlapi berou jinak, a otcovství je to pro ně závazek (mateřská láska je trochu jiná než ta otcovská) a on prostě ztratil sílu jít dál a protože je zbabělý, chce utéct, ale to poslední dobou tolik chlapů , prostě žena vydrží víc. Až neskutečně a hlavně právě i tím, že jí drží dítě. Ono spoustu chlapů si myslí, že když utečou, že utečou před vším dosavadním, před problémy, ale tak to není, nejde nahodit reset, jak to tu někdo psal.
Je dobře, že můžeš plakat a je dobře, že víš, že tě někdo miluje, dcerka, rodiče, fakt je to strašně moc a moc. Někdy člověku nezbude zhola nic....může se to stát a začíná znova od nuly, zklamaný a opuštěný.
Ty si poradíš, to já jasně vidím. . Stačí malá pomoc a to, abys našla kousek klidu v sobě...nedělej rozhodnutí pod tlakem a v afektu. Nech tomu chvíli čas a důvěřuj, že ono se něco objeví, třeba něco, co teď člověk nevidí, vždycky když se zavíraj jedny dveře, otevíraj se jiné...ale člověk je přehlídne, protože se pořád otáčí k těm zavřeným. Já když mi je nejhůř, vždycky odněkud dostanu podanou pomocnou ruku, ale většinou odtud, odkud bych ji nečekala.
Tohle není bezvýchodná situace a třebaže změny budou, nemusí být úplně špatné, ale to pak člověk vidí až odstupem času.