1.7.2012 13:52:08 Pavli +3
Re: Dokáže se člověk odrazit ode dna sám bez pomoci rodiny?
withep - strašné se na to dívat jak dcera teď žije opravdu je. A dlouho mi trvalo, než jsem vůbec dokázala o něčem mluvit, ujasnit si že jí možná víc pomoct nemůžu.
Dětem je 11 let synovi a 13 let dceři. S mladší dcerou ta starší o které píšu občas komunikuje, k vánocům jí dala dárek, k svátku popřála. Mladší holčina je hodně kamarádská, společenská, oblíbená v kolektivu, se svou sestrou tak jednou za měsíc komunikuje, pošlou si sms, nebo se náhodou potkají v ulici, tak si popovídají, mladší to pak poví mě doma, jak se ta starší má, co zrovna dělá, rozebíráme situaci. Mladší holčina ví, že její sestra by se k nám mohla vrátit, ale s podmínkami, že bude pracovat, protože jí nemůžu živit a zároveň platit její dluhy jen ze svého platu. Hodně si povídáme i o tom, že jsem pro osamostatnění dětí v určitém věku, ale že to neznamená že tím že se odstěhuje někdo od rodiny, tak tu rodinu naprosto zavrhne a bude se chovat tak jako dcera teď. Také obě mladší děti ví, že dokud budou studovat, bude situace jiná, až budou schopni si sami vydělávat, protože budou dostudovaní, tak se situace také změní. Uvědomuji si, že děti nemají správný vzor z rodiny, babičky, tety a jejich rodiny, takže se nemají čeho chytit, jsou závislé na našich hovorech, toho co jim v podstatě řeknu a pak se dívají kolem sebe. Mladší dcera to bere dobře, podle jejích slov je ráda, že se její sestra odstěhovala a trochu se bojí dopadu dluhů.
Mladší syn to bere hůř, byl hodně závislý na své sestře, byla to ta velká sestra, od které očekával že bude mít v ní ten vzor. Navíc mu jeho sestra nezavolá, nenapíše, nedá dárek, i když on jí dárek k vánocům ze svého kapesného koupil, pak k narozeninám. Syn je dost samotář, moc kamarádů nemá, radši je sám než v kolektivu. Vysvětlovala jsem mu, že není jeho povinností jí dárek dávat, ale že bych byla ráda, když by nadále měli společně dobrý vztah, že teď jeho sestra sama neví, co je správné, že je pod vlivem kamarádky, tak to tak bere. Teď je v Chorvatsku a už mi psal, že dceři koupil malý dáreček a doufá, že z něj bude mít radost. Je mi to líto, protože radost z její strany nečekám, ale nebudu mu říkat nebo zakazovat něco kupovat.
Bohužel vím, že dcery vzor z rodiny byl špatný, právě proto, že jsem žila napřed z jedním otcem (odešel když byl dceři rok a půl), pak s druhým. Nechci psát o svém dětství - jen ve zkratce, zažívala jsem spoustu let sexuální zneužívání, život s velmi přísnou matkou, šikanu z různých stran - asi jako bych to měla napsáno na čele, že tady si můžou ostatní bouchnout.... Bylo toho moc a nerada na dětství vzpomínám, to by bylo na další dlouhou diskusi.
S matkou jsme bydleli, protože nebylo jiného vyhnutí, matka byla velmi manipulativní, můj první manžel očekával, že se matka s bratrem odstěhují (měli vlastní byt), ale bydleli stále s námi, já byla na mateřské, manžel nevydělával tolik, abychom zvládli podnájem. Manžel když odcházel tak řekl, že jde kvůli mé matce, že by to dál v tomhle bydlet nesnesl. Bylo mi líto, že jsme to neřešili nějak jinak, ale bylo mi 19 a jinak jsem to řešit neuměla.
Odpovědět