6.1.2013 16:00:34 Petra6
Re: Uvažuji o rozvodu, ale pořád se toho bojím a oddaluji
Já jsem nepsala, že ted uvažuji s přítelem o miminku. Nyní mám důležitější věci na rozhodování a řešení než si pořizovat miminko, to by bylo opravdu nezodpovědné. Vše co mě brzdí je prostě to, že pro své dítě bych udělala snad vše na světě, ale také si říkám, ona vyroste a pak už mě tolik potřebovat nebude, nebo si sama řekne u koho by chtěla být, ale já bych tak třeba zahodila ještě hodně let s někým koho už nemiluji. Jsem asi sobec opravdu v tom, protože zůstat ted u manžela, nemusela by mít dcera střídavou péči, já bych nemusela vysvětlovat ve školce, v práci, jak to doma je či není, kdo dcerku vyzvedává, věčné předávání informací, nečekal by mě asi xx měsíční možná letitý rozvod (jelikož manžel je urputně proti), tahanice o majetek, máme společný dům, na něm ještě asi rok a půl hypotéka, vše zařízené a kolem i pár kamarádů co nám přejí at to zkusíme. Manžel se ted docela snaží, stará se o dceru, občas i uvaří, něco poklidí, ale také mě kontroluje, když nekývnu pdle něj, hned je naštvaný, ale já pořád myslím na přítele a on na mě. Pořád přítel počítá s tím, že se vrátím a de facto si to myslí i dost lidí kolem. Přítel mi pořád píše, volá, je beze mne nešťastný. Já si říkám, kdybych dokázala tu tlustou čáru možná udělat, třeba by se dala rodina ještě zachránit, ale je to tak rozbité, že tomu moc nevěřím a ani mi to nejde, protože mě v tom brzdí myšlenky na přítele. Ale když si představím, že bych měla od sebe na dobro odstrčit kluka co vím, že mě má opravdu upřímně rád, nedovedu si to taky představit, co by pak následovalo. Budu si to vyčítat a stejně to povede k rozvodu nebo bych rodinu udržela a i přes nechuť jakou k manželovi mám, by se to mohlo vše zlepšit? S přítelem bych začínala od nuly s ničím, sice si někdy říkám, že jsem to zvládla už jednou, tak proč ne podruhé, ale to bylo jiné. Bylo mi taky 20, svobodná a ještě bez dítěte. Ted je vše jinak a já se v tom pořád plácám. Mám přeci právo být také šťastná, ale asi tím jak mi pořád manžel říká, že nevím, do čeho se ženu a že na to špatně doplatím, tak mě tím vším brzdí a já váhám. Na druhou stranu si říkám, kdybych přítele tak strašně milovala přeci bych dokázala hodit klidně i tašky na záda a at je ráno nebo noc, šla bych za ním. Jedna půlka těla by byla nejraději s ním a u něj a ta druhá je taková v poklidu, když vím, že mohu být s dcerou pořád a i ona takto s tatínkem pod svojí rodnou střechou.
Odpovědět