Re: přiměřenost trestů

Já jsem na to reagovala, četla jsi to?

A jinak tedy bohužel nemohu tvrdit, že jsem nikdy neujela. Ne že bych přímo uhodila, i když i to se mi jednou dvakrát stalo, spíš jsem chytla/stiskla pevněji, až to bolelo. To ovšem nepovažuju za trest, ale za své vlastní nezvládnutí vzteku (svým způsobem pochopitelné - ve vypjaté situaci - ale stále to beru jako svoje selhání). A hlavně považuju za důležité si o tom pak, až odezní emoce, s dítětem promluvit a omluvit se mu. Já nejsem někdo, kdo má nad ním moc, já jsem jen zodpovědná za jeho bezpečí a výchovu a další věci. Dokonalí rodiče neexistují a pro dítě je užitečné vidět, že i rodiče dělají chyby a že za chybu je třeba se omluvit. Zkrátka si povíme "oba jsme se nezachovali nejlíp, zkusíme to příště vyřešit jinak - bez ... (kopání, křiku,...)"

Tresty do výchovy nepatří vůbec. Rodič nemá nad dítětem moc, není oprávněn ho trestat, je tu od toho, aby mu pomohl pochopit, co udělalo špatně, a najít způsob, jak to napravit a příště tomu předejít.