Re: Poporodní deprese?

Ježiš fakt??? to je to takový zlatíčko?? no tak to bych na tvým místě, Buchli, fakt asi radši někam zašla si popovídat a poradit se, to by ti minimálně mohlo pomoct srovnat myšlenky...
a ač jsem zastánce kojení, pokud by to měla být nějaká depka, nebo co, tak se vyprdni na kojení! Páč už máme naštěstí UM, takže téměř doslova platí, že dítě je živo hlavně láskou... A nejen tohle poslední potřebuje, aby maminka byla v pohodě

A, Buchli, mezi náma tedy - upřímně - ne že bych do té naší úžasné mrňavky nebyla zamilovaná, žejo, ale taková ta doslova láska na první pohled (jak tady píšou ostatní) se u mě taky nekonala - já na ní koukám pořád trošičku jako na "mimozemšťana" a pořád nějak nejsem schopna uvěřit, že ji mám - ona je takové elfí dítě - bělounká, světlounká modroočka a mě přijde, jako by ani nebyla moje, páč jsem prostě strašně zvyklá na synka - čokoládové oči, hnědé vlásky - a jak na mě ona otevře ty svý modrý lasery... hodně se to zlomilo, když se na mě začala usmívat (protože ona se smála na všechny a na všechno, ale mě si nechala až naposled) a taky tím, že ona miluje fyzický kontakt a náležitě si to vychutnává, nijak se nešprajcuje atp (to synek moc neměl, ten miloval jen a pouze kontakt orální...)
Když chce pochovat, tak jí jen stačí, když je u mě a nemusím k tomu dělat žádné šaškárny (jako s juniorem)...