Proč máme s matkami špatné vztahy?

Nebo matky k nám? Kde se to zvrtne?

Je každá matka ke svému malému dítěti milující? Proč to skončí?

Takové myšlenky mě napadají pravidelně, když tu čtu témata o problematických vztazích dospělých dětí ke svým matkám, zvlášť, když jsem teď sama matka mrňouse a cítím tu obrovskou a všeobjímající lásku, která mezi náma panuje.
Nic a nikoho na světě bych nemohla milovat víc a on mě přece taky bezmezně miluje (navíc jistě jsem pro něj ještě i středobod života a bezpečí).

Kurnik, děsím se, že by mě jednou třeba nesnášel nebo jsme spolu nedokázali vyjít, já samozřejmě chápu proces odpoutání a osamostatňování se a vymezování se a vůbec a že je to potřebné, že z něj jednou musí vyrůst samostatný a soběstačný člověk, který mě potřebovat nebude a že je to to nejlepší, co může být. Ale doufám, že si u toho uchováme dobré vztahy, že bude náš kontakt zdrojem vzájemné radosti a tak.

Proč se to v tolika rodinách zvrtne? Myslíte, že každá matka to dítě na začátku života tolik miluje a potom se to pokazí? Nebo jsou ty špatné vztahy v dospělosti spíš tam, kde to dítě bylo pro matku "problém" nebo ne tak úplně chtěné nebo tak něco? Nebo jsou to jen naše chyby v chování a postojích, které ten původně dokonalý vztah zlikvidují? Nebo je to jako láska k chlapovi, která prostě časem vyprchá?

Nemáte na to nějakou literaturu, celkem bych si početla?

Jo, jinak - já mám mamku dost ráda, ale moc jí to najevo nedávám, jak už to tak bývá... Vím, že se na ni můžu spolehnout a že nás (děti i vnoučata) má taky ráda. Oceňuju, co pro nás v dětství udělala a že to neměla lehký a že nám nikdy nikomu nekecala do partnerů a že se celkem snaží nekecat nám ani do jiných věcí , takže už nemám takovou potřebu proti ní se vymezovat, jako jsem měla třeba v 18ti letech, že. Pár věcí z dětství (které považuju za celkem zásadní) mě mrzí, ale chápu, že nikdo není dokonalý a že to "neudělala schválně". K vnoučatům se chová perfektně (i když ségra si to možná tak úplně nemyslí ).