Re: Nevím si rady se svým 17ti letým synem

Znám. Náš nejstarší syn byl na čtyřletém učňáku, ve druháku ho vylili, přešel na tříletý obor, z toho odešel v pololetí. Pak se tak různě poflakoval, tu a tam pracoval, vymetal hospody, určitě zkusil i drogy a velký vliv na něj měla parta, pak se na rok odstěhoval ke slečně, která dlé mého názoru byla jedním z důvodů, proč kašlal na školu (ona na svou taky). Nadělal dluhy na telefonu a zdravotku. Dostalo se nám spousty dobře míněných rad, abychom mu sbalili kufry. Kdybychom to udělali, pravděpodobně by skončil pod mostem, v kriminále nebo s jehlou v ruce. Dnes je mu 27, řádně studuje, na půl úvazku pracuje, splácí nám peníze a dovede říct, že je rád, že nás má, že jsme ho nevyhodili. Nikdy, ani ve svých nejhorších letech, na nás nebyl sprostý, to mnohé usnadnilo. Zkomplikoval nám asi 10 let života, nám zdaleka ne tolik, jako sobě, možná mu budou někdy někde chybět. Nevím, co se stalo na začátku, s odstupem času si myslím, že velký vliv mohla mít smrt mojí maminky, on byl první vnouče, bylo mu tenkrát 13 let. Já sama se hroutila a nebyla jsem stavu mu být jakoukoli oporou, mladší děti si na ni moc nevzpomínají. Ze syna vyrostl normální spolehlivý mladý muž. Z naší strany je za tím bezvýhradné odpuštění, láska a důslednost. Pochvala je účinnější nástroj, než kritizování, peskování a neustálé omílání co by kdyby.