Re: Puberta před 100 lety

Bohužel, o latinskoamerické kultuře obecně toho vím velmi málo, ale to, co Veveru psala o M. Mead a omezení přítomné jejích pracech (nejen v Dospívání na Samoa) o ní platí a o většině antropologů z její generace rovněž. Kromě toho, že dostávali informace různě filtrované, trpí jejich práce prostě i tím, že šlo do značné míry o průkopníky terénního výzkumu, vydávali se (nejen geograficky) do neznámého terénu, měli málo možností opírat se o srovnání, a to nechávalo hodně prostoru k promítání si vlastních představ do cizí kultury, a že to často dělali docela hodně. Dneska je to lepší, přinejmenším co se toho srovnání týče,, ale taky co se týče propracovanosti metod. Ale nechci nikoho zbytečně otravovat.

Nabídl bych proto k uvažování pouze několik směrů k uvažování, částečně se navzájem překrývajících:

- naše současná kultura je hodně ovlivněná literaturou, odborně i populárně psychologickou, na druhou stranu se od generace před 100 lety silně odlišuje v míře přímého předávání zkušeností, navazujících organicky na zkušenosti předcházejících generací. Dál: oproti minulosti rodiče, kteří se s pubertou svých dětí potýkají, asi nepoměrně častěji žijí v rámci vlastní generace, zatímco předchozí generace se asi víc stýkaly s více životními stupni napříč populací (tj. staršími a ještě staršími, ale také menšími dětmi než jsou průběžně stárnoucí děti vlastní a děti zhruba stejně starých kamarádů).
Mj. i proto je puberta vnímána hodně staticky (podobně jako např. tzv. období vzdoru), jako něco, co nevyhnutelně přijde a musí se vydržet. Hledí se na ni hodně jedním zúženým pohledem - třeba jako na nepříjemný zádrhel v jinak lineární, poklidně plynoucí době mezi získáním slušného zaměstnání a očekávaným odchodem do důchodu. Dřív byla spíš jedním z jevů v populaci, která na jedné straně stále stárla a na druhé se stejně průběžně omlazovala, a v níž bylo přirozeně přítomno mnohem víc životních přechodů, spojených s novými povinnostmi, ale také právy, a které se oslavovaly za přítomnosti širší rodiny nebo obce: narození - konec raného dětství (cca 7 let) - puberta - dospělost - svatba ad. Ta rozšiřující se práva nebyla jen v právním smyslu (např. dospělost - plná právní způsobilost), ale taky v rámci rodiny (samostatné úkoly, spolurozhodování), ale i ve světě symbolickém: když to vezmeme v katolickém prostředí - konec dětství - první přijímání, jiné oblékání a účast na některých rituálech, puberta - biřmování a zase širší učast na rituálech (bohoslužebných i těch původem předkřesťanských) atd.; to tehdy znamenalo víc, jak proto, že lidé žili víc komunitně, uznání a přijetí ze strany jiných víc znamenalo, ale taky proto, že lidé byli víc závislí na vzájemné výpomoci, a to nejen na venkově, ale i mezi chudšími vrstvami ve městech, které tvořily většinu obyvatel venkova i měst. Konkrétně ten přechod spojený s pubertou mohl s sebou také nést třeba účast na tancovačkách (zábava, ale také hledání partnera, což bylo důležité zejména pro dívky, protože nevyvdanou dívku nečekával obvykle zrovna radostný život).

Problémem dneška může být jak rozvolnění vazby mezi právy a povinnostmi (např. neúměrně více práv než povinnosti, či naopak v pubertě snaha najednou naložit neúměrně víc povinností než dříve, aniž to nese podobné rozšíření práv), jiné odstupňování práv během života (příliš mnoho práv v příliš raném věku, anebo naopak poskytnutí příliš málo práv v pubertě).

- no, protože jsem se už zatraceně rozepsal a zdravím hrdinky a hrdiny, co se pročetli až sem, už jen zkratkovitě: praxe ukazuje, že pubertální vzdor směřuje často víc proti rodičovské autoritě, než proti autoritě cizí. V mnoha kulturách (a divili byste se, jak často až do moderních časů leckde taky i u nás) přebíral úlohu mentora v pubertě strýc (teta), kmotr či kmotra (což bývalí často blízcí příbuzní, právě strýc či teta).

- a ještě dovolte, abych něco vzdáleně ilustroval jedním kazašským příslovím: "Hříbě, co se vzpíná, ze stáda neuteče." Koně i lidé mají v něčem podobnou společenskou organizaci (což bylo také jedním z předpokladů úspěšné domestikace), přičemž z toho je pro toto téma podstatné, že obojí společnost je přirozeně, i když spíše volně, hierarchická. Co dělá hříbě, které se vzpíná? Snaží si vynutit pozornost, bojuje o místo na žebříčku, nebo to přinejmenším napodobuje, dává najevo, že už si hierarchii uvědomuje a je schopno se o své místo poprat. Nechce ze stáda utéct, ale zařadit se do něho. Častým tzv. zlozvykem chovaných koní je cenění zubů (případně kousání), hrabání kopyty (příp. kopání), v úvodu zmíněné vzpínání apod. Účelem není být "zlý" či "zlobivý" (oblíbená slova v této spojitosti), účelem je přimět člověka k vzájemnému vymezení pozic. Častá chyba člověka bývá dvojí: snaha odstranit tyto projevy laskavostí, což vede k tomu, že si kůň, podle svojí perspektivy, vlastně bez boje vybojuje silnější pozici a podle toho se pak chová (a snaží se člověka průběžně umravňovat, pokud ho člověk neposlouchá), anebo snaha nebezpečnost těchto projevů zmírnit omezením komunikace, většinou prostřednictvím fyzické izolace (kůň jde do boxu, ošetřování se postupně omezuje na nejnutnější úkony, vykonávané tak, aby ošetřovatel nebyl ohrožen, což může vést k upevňování stereotypů ve vzájemné, už tak silně omezené komunikaci). Nejsnazším řešením je reagovat rovněž náznakem fyzické hrozby a důsledností v přístupu (což předpokládá přirozenou sebedůvěru), a hlavně stále a průběžně komunikovat.

Není tím řečeno, že bychom u pubertálních potomků sahat po řemenu a tím se to srovná. Lidské děti taky běžně rodičům nevyhrožují fyzicky - fyzická hrozba u koní znamená prostě naznačování toho, co už dokážou. "Umět" u koní znamená hlavně fyzickou způsobilost. I puberťáci se snaží ukázat a dokázat, že něco zvládají - u lidí je tomu z valné části jinak - co umíme, je, řečeno s nadsázkou, šikovnost ve využití rukou a hlavy. Je tedy možné, že ke zvládnutí puberty dětí je potřeba, aby si rodiče věřili, že něco sami dokážou, a že to něco, co umějí, se vyrovná třebas i obratnosti, s jakou potomci ovládají počítač? A dost možná, že podobně jako u koní je chybou snažit se je získat pouze laskavostí, ústící v průběžné ustupování, ale stejně tak represívní přístup - odhánění od stáda.

Tak a teď mne zabijte, protože to nikdo stejně nedočte, navíc jsem tu půlhodinu měl dělat něco zcela jiného. P.S. Vyprovokovala mne tuším Angrešt.