Re: Vztahy rodiče a děti - kam až může sahat vzájemná pomoc?

Bin, ono to je hodně o individuálním nastavení. Když to vyhovuje oběma stranám, je myslím vše OK a nikomu krom zúčastněných do toho nic není, byť ostatní si o tom můžou myslet svoje. Horší je, když nedojde ke shodě, co je ta správná míra.
Moje máma byla taky ta obětavá osoba, co by pro mě udělala první poslední a hlavně nechtěla nikoho obtěžovat. Neumíš si představit, jak to obtěžovalo
Byla bych musela být jasnovidec, abych poznala, jestli její "to nepotřebuju" znamená opravdu "nechci to" nebo "chci to, ale neřeknu si o to", a běda, když jsem to odhadla špatně.
A musela bych být kombinace psychologa a Godzilly, abych jí dokázala vysvětlit, že něco si skutečně radši udělám/zařídím sama, a neměla pak výčitky svědomí, když se urazila, že to od ní nechci přijmout. Přitom jsem věděla, že to myslí jen dobře, a ona snad věděla, že i já to myslím dobře, ale prostě naše představy se v mnoha věcech lišily a to byl průšvih.
Pokud jde o tvůj případ s babičkou, asi bych dovolenou rušila jen v krajním případě a spíš bych se pokusila zajistit péči jiné příbuzné osoby, pokud by taková byla. Dovolenou míváme tak málo, že je pro nás svatá.
Na druhou stranu je fakt, že moje máma byla ke konci těžce nemocná a považovala jsem za samozřejmost, že se o ni postarám, stejně jako jsem připravená postarat se o tchyni, kdyby bylo třeba (ač by to asi dost dřelo), protože švagr má svých starostí dost (objektivně). Takže čerti vědí...