TAky, zejména můj otec je věčný kritik a fakt nic, ale vůbec nic mu není na vnucích dobré - a to i vyloženě chvályhodné věci...
Moje děti jsou pro mě úžasné (holt to tak maminky mají), nicméně děda na nich nevidí chlup dobrý.
Kupř z poslední doby: synek - od malička velice živé, zvídavé a nadané dítě - je ve třetí třídě a má samé jedničky - a vlastně se vůbec neučí, jde mu i sport, vždycky ho něco chytne a tím se více zabývá - aktuálně třeba už do prázdnin jede ve 2. sv. válce.
Když děda před měsícem viděl žákovskou, kde byly samé jedničky a jen 3 dvojky, povídá, teda Kubíku, to je hrozný, ty tam nemáš vůbec žádnou pětku, ani čtyřku!! Proneseno naprosto vážně. A směrem ke mě - Hele, je on vůbec normální??? Žádná pochvala, nic, tón naprosto šílenej, vůbec ne obdivnej. Takže jsem to samozřejmě musela verbálně zachraňovat, protože by mu to bylo líto a popravdě, mě se to hodně dotklo... chjo....
To samé, když bylo mistrovství ve fotbale - byli jsme tehdy na víkend u našich - Kubča všechny zápasy nadšeně sledoval, vyráběl vždycky vlajky jednotlivých států, nastudoval si jména hráčů, vyráběl výsledkové listiny - no a když si to takhle připravoval před zápasem, aby si mohl zapisovat průběh utkání, na který se s dědou chystali dívat, tak děda, místo aby to ocenil, tak dost popuzeně začal vykřikovat - "Proboha co to děláš, to snad není možný, ty jsi jako nějakej ouřada, budeš sedět na prdeli někde v kanceláři...." Fakt naprosto nechutná reakce!!! Místo aby ocenil, jaký o to má 9-ti letý dítě zájem a co je schopný samo od sebe připravit (a podle mne hlavně, že ho to vůbec baví se na to nejen dívat), že mají konečně něco, co je spojuje (protože náš děda jinak bohužel pražádnou kreativitu a zájem směrem k vnukům nevyvíjí) - nic. Takže to opět skončilo tím, že, když jsem se vzpamatovala z tého jeho reakce, dosal milej můj taťka vylágoš, že co si vlastně myslí, že místo toho, aby kluka ocenil, hledá na něm cokoli, co by mohl zesměšnit - ovšem gól je, že to dělá u vyloženě pozitivních věcí!!!
Dcerka je zatím maličká, budou jí v dubnu dva roky, nicméně už si toho na svou adresu taky vyslechla - ona od malinkata prožívá každou hudbu, v podstatě každý zvuk (i vysavač
), jak něco více či méně melodického slyší, začne se pohupovat-tancovat, mávát ručičkama do rytmu, prožívá to i mimikou obličeje... Já jsem nic podobného nikdy u žádného dítěte neviděla a přijde mi to minimálně zajímavé - nicmméně děda, když to viděl poprvé, to ji bylo asi 8 měsíců - pronesl velmi hnusným tónem - Pánové, to je teda síla, to se bude za pár let vlnit nahá někde u tyče!!! Tak to jsem tedy vystartovala velice ostře, že co si to dovoluje a jestli si uvědomuje, že takhle mulví nejen o mé dceři, ale i o své vnučce - o 8-mi měsíční maličké holčičce!!!
Vzal tedy tehdy lehce zpátečku, nicméně se neomluvil...
Prostě pro našeho dědu jsou nejlepší a úžasné cizí děti ( i když jsou hloupější a nešikovnější) ale to, co má doma je pro něj holt málo zelené...
někdy se mi z toho až chce
Ocenit ostatně neuměl a neumí ani mě a bráchu, tak co čekám...že...
Co mě ale mrzí nejvíc, že můj táta svým chováním a nezájmem o své vnuky (které mu v podstatě vozím až pod nos, protože on k nám s mamkou jezdí max 2x do roka a to jen na pár hodin, i když můžou přespat a jsou v důchodu, takže nikam nespěchají) za ty roky docílil toho ,že k našim v poslední době už moc nejezdíme a že synek s ním v podstatě nechce nic dělat
.
Děda s ním občas šel do lesa, ale ani tam už s ním Kubča nechce. A jejich společná konverzace se odehrává v prvních cca 10ti min. po příjezdu k našim, kdy je děda nadšený, že ho vidí. Po této době nadšení opadá, stejně, jako dědův zájem o děti.... Pak se s ním zase nadšeně loučí s tím, že - Kubí, brzo zase přijeďte!
Přitom u nich na vesnici už nejsou žádné děti, se kterými by si mohl synek hrát, takže by s ním mohl dělat cokoli - není to tak, že by syn odbíhal k jiné aktivitě....
Mrzí mě to moc, no, ale co nadělám, chjo....