Re: Přiznejte se, kdo jste vyrůstali v harmonické rodině?

To je právě to, co nevím. Nějak průběžně měním názor. Rodičům jsem leccos odpustila, spoustu věcí jsem chápala jinak, než jak to bylo. Jsou věci, které nepochopím, že mohli udělat. Ačkoliv jsem žila v úplné rodině 18 let, přemýšlím o nich o každém zvlášť. S dětmi přišlo i pochopení pro některé jejich chyby, dokonce někdy obdiv, že něco zvládli líp, než já. Ani s jedním rodičem se nestýkám, vztahy jsme měly komplikované. Co mě děsí je moje podobnost s mou matkou, včetně hodně bolavých životních událostí - jí málem zemřel syn po těžkém úrazu hlavy, já mám teď zkušenost podobnou. Představa, že si něčím takovým procházela a neměla žádnou oporu, mě dnes děsí a je mi to líto. Ale vycházet s ní neumím, nemám ráda, když mi někdo lže a to ona vlastně dělá neustále. Otce jsem zase dlouho obviňovala, že odešel po úrazu bráchy, ale dnes se na něj taky koukám jinak. Vždycky mi přišlo, že se o nás málo zajímá, podkopával mi sebevědomí, byl impulsivní cholerik a alkoholik (cholerik jsem po něm). Ale když jsem po jeho odchodu našla jeho kufr, kde měl schované naše obrázky, pramínky vlásků a první botičky, rozplakalo mě to. Máma nemá ani naše fotky z dětství.
Jinak mám dva bráchy a prakticky celé dětství jsme lítali po venku s kamarádama, na sídlišti, ve škole průměr, připadalo mi, že žijem jako všichni ostatní. Nebyly tedy moc peníze, ale to proto, že naši neuměli hospodařit (jako já).