Re: Vtípky v rodině

V té knížce, co jsem uváděla, je popsáno, že prý pachatel žertíků nemusí být a často ani nestojí o to být přítomen ve chvíli, kdy dojde k jeho realizaci. Baví se tou představou a protože je většinou jediný, kdo se v to chvíli baví, nemuselo by to pro něj dobře dopadnout, kdyby byl coby pachatel přistižen.

Úplná klasika je ten vtípek, kdy člověk vypadající jako někdo ze stavby osloví na ulici někoho a požádá ho, jestli by mu nepodržel provázek v určité výši u fasády domu, aby si mohl udělat čáru, kam má natírat. Jde za roh a udělá totéž s dalším člověkem. No a pak prostě odejde a doma v bezpečí se baví tím, jak ty dva vypekl.

Byly i nějaké pořady v televizi s podobnými žertíky, co si tak vzpomínám. A mám dojem, že oběť vtipu se většinou v tu chvíli opravdu moc nebavila. Na druhou stranu, k tomu zveřejnění byl jistě potřeba jejich souhlas, takže to nakonec překousli a zasmáli se sami sobě.

Já se na to občas dívala a vždy s takovým tím očekáváním, jestli se najde něco, co bych sama unesla...a ne no, na tohle opravdu náturu nemám a ani jsem tomu nedokázala smát, většinou. Ale zase mě bavilo sledovat, co všechno jsou lidi schopní vymyslet, případně na co dokážou naletět. To jo, to mě na tom bavilo.