Re: Sladkých osmnáct

No jestli nechápou, že o ně máte obyčejný strach, tak ještě dospělé nejsou.
Otázka je, jak to měly předtím! Co mohly a do čeho jste jim kecali? Neboli, nechtějí si to teď vynahradit?
K uvedenému (na základě zkušenosti s vlastní dcerou, teď 20 a platí to i pro kluka, byť je mu teprve 17):
Kouřit doma bych zakazala zcela striktně, k alkoholu jsem tolerantní (možná proto moje děti pijou jen společensk ;-)).
Kam přesně jdou se neptám, oni mi to stejně říkají sami.
Kdy se vrátí mi taky říkají sami, a dcera i po 18, chápe múj strach. Pravda je, že je v tom cca od těch 17 nijak (nebo jen zcela minimálně) neomezuju.
Jen když zkusili hned zkraje, oba někdy v 15, nedodržel dohodnutý čas, byla z toho taková sankce, že to už nikdy neudělali.
Kamarádi u nás mohou přespávat prakticky kdykoliv o to děti poprosí, ale zcela nekompromisně to musím vědět předem a musím vědět, o koho jde.
Takže za mně - minimum omezení a zákazů, maximum důvěry a infirmaci zohledňujících moje obavy o jejich bezpečí.
Docela nám to funguje.

Jo, kdyby mi v rámci své dospělosti odmítali dát vědět, že nebudou spát doma, měli by hroznej průser. Ale ani je taková blbost ne nenapadla (asi že jsem jim to vlastně nikdy nezakázala).