Re: Dcera má radši dědu než mě

No tak on sám Z má dost zvláštní představy o tom, jak by takové soužití mělo vypadat.
Kdysi nám manželovi rodiče nabídli to samé - jejich dům, kde nebydleli, s tím, že si jej opravíme. Odmítli jsme to, na můj popud, protože jsem věděla, že by to dopadlo stejně. Rekonstrukce by musela proběhnout tak, jak by chtěli oni, a pokud bychom s něčím nesouhlasili, byli bychom špatní my, resp já.
Přesně tohle jsme řešili ohledně auta, které nám rodiče chtěli koupit, bohužel to, na kterém trvali, nám bylo malé (měli jsme 3 děti do 2 let a opravdu jsme se neměli šanci vejít do té Oktávky, kterou kupovali, aniž by ji předem viděli a s námi konzultovali). S díky a vysvětlením jsme odmítli, protože by rodiče jen vyhodili peníze za něco, kam bychom se jako rodina nevešli, a rodiče byli velmi uraženi.
Stejně jako jsme řešili hlídání (velmi nárazové, díky vzdálenosti) batolete, které mělo velký problém s vyprazdňováním - nesměla čokoládu, moc sladkého apod, šla do obezity. Rodiče hlídali 2 hodiny, náležitě poučeni, co dítě jí a proč nesmí to či ono, co jí to udělá. Vrátili mi dítě nacpané pytlíkem piškotů a čokoládou, tak, že ji totálně zacpali. Když se chtěla vyprázdnit, plakala, jak moc ji to bolelo. Do normálu jsem to vracela já několik dní.
Řešili jsme dědečka, který si dítě nalákal na čokoládu, pak si s ním 5 minut pohrát, a poté ho vyhodil se slovy "jdi už, už tě nechci".
A jak toto řešit? Co na to Zetko?