Syn mě nemá rád - lze to naučit?

Nechci to přehánět, ale ani zlehčovat!
Dnes jsem si vyzvedla na psychiatrii zprávu z vyšetření a měla konzultaci s psychologem. Z obojího mírnějšími slovy vyšlo již řečené. Jsem pro něj ta, co ho myje, koupe, ta, co chystá jídlo, ta, co uklízí - a ta, co křičí. Takto to oběma řekl při vyš. na otázku, jak to máte doma - mamka někdy křičí. Jako shrnutí našeho vztahu mi to přišlo.. smutné. Samozřejmě vyjáření dětí je třeba brát s určitou rezervou, ale on o našem vztahu řekl pouze toto. Co vám mám povídat, obrečela jsem to..
Jedna pátrala po traumatu v rodině, druhá mě uklidňovala, že autisti to tak mají, že říkají hrozné věci, mnohdy agresivní, něco rozbiju, zapálím apod. To jistě vím, ale nemůžu překonat, že toho o nás dvou vidí tak málo a tak negativně, hrozně mě to zasáhlo. Co s tím?
Odpoledne tu měl kamaráda, já jdu a 3,4,5x řeknu - nekřič, neházej, ukliď, nulová reakce, potom zakřičím a všechno jde. Stejně tak to má i s jinými, třeba s tím kamarádem, nepozná, že hra se mu nelíbí a jede furt dál, dokud ten druhý nezačne křičet nebo brečet, nebo s naším dědou, nepozná, že je nervní, furt kolem něj poskakuje se svými srandičkami nebo požadavky, dokud děda nebouchne (před ním se hodně ovládá, i já, takže to není úplná itálie, ale zvedne se prostě hlas no).
Teď po koupání, jsem mu dávala pyžamo a u toho si s ním o tom povídala. Stejně jako to píšu tady vám. Nemám ale pocit, že by tomu rozuměl, přestože mi to na dotaz potvrdil a na závěr řekl promiň - normální by bylo ujištění, že mě má rád, ale přišlo promiň. No nevím, jak moc může tomu rozumět, ani nevím, jak moc je pravda to "nemá rád", ale bolí to..