Re: Kdo může/umí diagnostikovat poruchu pozornosti u druhostupňového dítěte?

Slonisko, to, co jsem event. navrhovala zvážit (ale já NEVÍM, jestli podmínky jsou takové, aby to v úvahu přicházelo, to musíš odhadnout ty), je namísto úředního postupu zkusit postup lidský. Jít za třídní, nastínit situaci, tady jsi to udělala velmi výstižně a srozumitelně, konstruktivně a vidělo by se. Třeba by se nevidělo nic, pak si nepohoršíš, třeba b se v nich probudil člověk, pak je to vítězství tvoje i systémové.

Chodit hlavou proti zdi je nesmysl. Shnilou školu nezreformuješ, buď se budeš taky chovat shnile, nebo tě vyplivnou, když si nebudeme lhát do kapsy, víc možností nenajdeme.

Škola má žáky učit a vychovávat. Má jim vytvořit prostředí, ve kterém se mohou rozvíjet a poznávat svět z jiné než domácí (rodinné) perspektivy a ten proces MODEROVAT. Mj. z toho plyne, proč učitel fakt, ale opravdu není průvodce. V rámci té moderace můžou být procesy, které -řekněme po hospodsku- tím donucováním TROCHU smrdí. Je to proto, že sofistikovaně provedeno to může dítěti v nějaké konkrétní situaci posloužit. Ale ne víc a jsou i systémy, ověřeně dobré, které nepřipouští ani toto, mají svoje důvody, které jsou pádné.
Problém je ovšem v tom, že aby tohle mohlo doopravdy fungovat, škola musí mít možnost nespolupracovat s lidmi, kteří její činnost promyšleně a systematicky torpédují. A ona (u nás) tuhle možnost nemá. Od toho se pak lví díl těchhle debilit odvíjí a lidi -jak vidíš sama na sobě- už tomu tak přivykli, že to považují za "přirozené".