Re: úzkost

To těžko přejde samo, když se to pořád jen nabaluje...strachy plodí další strachy...úzkosti další úzkosti.

Přijde mi trochu úsměvné, že se bojíš, čo si zabudla ako učitelka, ale jako sestřička v nemocnici ses chyb nebála, nebo jen přiměřeně, že tě to neomezovalo.
Možná je to o důvěře sama v sebe?

Já se jako učitelka nebála, co jsem udělala blbě anebo prošvihla, akorát jednou, když jsem jako hodně mladá nerozvážná plácla jednoho žáka pravítkem přes záda , ale jako sestřička bych měla staženej zadek, komu jsem co zapomněla dát nebo popletla...asi že bych se v tom necítila pevná v kramflecích.

Začala bych tím, že bych to přestala dusit v sobě....a vyventilovala to ven.
Dělá to mysl, v myšlenkových kruzích...dokola a rozvíjí dál...až si to "zareflexuje"...
Řešila bych co nejdřív...kousek po kousku...ale sama ne.
Léky já osobně nemusím, pokud mám jinou cestu, spíš vyřešit příčinu...ale každý to má jinak