Já se řídím heslem: každému podle jeho potřeb
. Každé z těch dětí je úplně jiné a potřebuje něco jiného. Děti se mají rády a nežárlí na sebe.
Já, jako dítě, jsem na bráchu hodně žárlila, měla jsem pocit, že ho naši mají raději, potíž byla v tom, že jsem byla speciální dítě, tedy dítě se speciálními potřebami, dneska bych patrně měla nějakou dys diagnózu, všechno jsem si musela vydřít, na rozdíl od bráchy, kterýmu šlo všechno samo, to jsem mu záviděla. Dneska, když mám taky jedno dítě speciální, vidím, co to mámu stálo sil, aby ze mně "něco bylo", a to byla o něco mladší, než jsem já dneska. Omlouvala jsem se jí, že jsem k ní byla nespravedlivá, hodně si o tom povídáme, hezky to vyčistilo naše vztahy
.
Jo, a já dneska víc bojuju s tou malou Pavlínou, která má opravdu dost šílenou povahu, zdědila toho hodně po tátovi, je šikovná, zvládá všechno, ale je vzteklá, urážlivá, někdy až zlá, a to mi vadí hodně, kolikrát už jí mám plné zuby. Musím se hodně krotit, abych na ní nebyla zlá taky. Filip, přes všechny problémy, které má, je docela hodný kluk, občas zbytečně přecitlivělý, ale už to umíme překonávat, je schopný se i přijít omluvit. Jonáš je klidný až zádumčivý, občas nevnímá, ale je hodně samostatný, dá se na něj spolehnout, rád si povídá. S každým máme něco, co spolu rádi děláme, s malou třeba chodím po obchodech, té se líbí takové ty klasické holčičiny.