Shiro, jo...ten smutek...ono to souvisí i se stažením velkého bederního svalu, v něm uložených nervech, "kupodivu" se podílejí právě i na tom rozpoložení atd...ovlivňuje se to vzájemně a vzniká začarovaný kruh.
Třeba já sama sebe nedokážu "otestovat" s nadhledem, člověk tohle sám dokáže velmi obtížně, je potřebný nadhled druhého člověka...dlouho jsem se snažila sama...ne že bych byla tak pyšná, ale spíš jsem nemohla najít nikoho, komu bych se mohla svěřit tak, aby mi rozuměl.
Teď se kolem mě s takovými lidmi roztrhl pytel, mám kolem sebe tolik dobrých dušiček, až se mi tají dech...a tak uvidím, co bude....beru to už tak, jak to je, už jsem přijala i tu operaci, jediný problém mám s tím, že si myslím, že pokud nevyřeším tu příčinu a ten vnitřní pláč a smutek na téhle úrovni...dostihne mě to někde jinde...a to taky úplně nechci.
Tohle je něco, co mě nutí jednat, co je viditelné a nutné řešit
.
Patří sem i přijetí vlastních chyb, odpuštění sobě, druhým...a právě vím, kde mám tu bolístku a dokonce jsem si i myslela, že tam už není.
Tak je...doktorka se včera trefila přesně
.
Uvidím...učím se tím, nutí mě to hledat, přemýšlet, vyrovnávat se s určitými věcmi...neberu to jako nepřítele, i když - jo, strach mám...jak to zase bude tentokrát.
Na druhou stranu je pozitivní to, že si myslím, že to řešení má jako skoro vše...že jen to chce najít jak...
No, když ne, tak se taky svět nezboří...tak radikální už nejsem.
Přeju, ať se to zlepší...aspoň na snesitelnou míru
.
Ono totiž pak s tou anémií se i blbě přemýšlí - jsem zjistila :o))).