Re: Ctižádost: požehnání nebo prokletí?

Ten pocit znám. Mám velice inteligentního, sečtělého tátu, domluví se anglicky, rusky, vystudoval ČVUT při zaměstnání, doučoval matematiku celé moje široké okolí, mne taky, ale to bylo peklo, ke všem ostatním byl mnohem shovívavější, u mne nechápal, jak můžu být tak blbá. No a já, LMD, ve všem průměrná až podprůměrná, všechno těžce vydřený, co chvíli nedělám, zas rychle zapomenu. Máme podobný smysl pro humor, takže jsme si byli blízcí, o to to bylo kolikrát horší. Máma má gympl s vyznamenáním, dál nestudovala, chtěla vydělávat. Já mám navíc ještě velice chytrýho bráchu. Prostě outsider jak vyšitej. Tohle překonat, to mi dalo víc práce, než celý to manželství i s rozvodem dohromady. Jo a ctižádostivá nejsem ani trochu, to vadí hlavně mámě, chci klidný život, hodně času na zábavu, ani děti moc nedriluju, což jim docela vadí, připadají jim nevychovaní, ale my jsme poslouchali na první slovo, což po našich dětech nikdo nechce, jen děda.