Snaž se do krve – nikam to nevede

"Naše společnost je postavená na ideálu meritokracie. Je to ale jen mýtus zakrývající privilegia nejbohatších.
„Kdo chce, tak může,“ praví známé rčení. Odráží téměř náboženskou víru, že se vyšvihnete nahoru jen s pomocí vlastní píle a schopností. Stačí se neflákat, pořádně zabrat a dotáhnete to daleko. Řeč je o meritokracii – pohádce o tom, že když máte talent a tvrdě pracujete, překonáte sociální nerovnosti a vůbec všechny možné nepřízně osudu. Své postavení si přece zasloužíte a za všechno si můžete sami. Nebo ne?

Radši si zahrajte fotbal

„Kde se vidíte za pět let?“ ptají se personalisté u pracovních pohovorů. O tom, jak správně odpovědět, se dnes píšou celé elaboráty. Když řeknete, že chcete být ředitel, je to špatně. A když odpovíte, že u telky s lahváčem, je to taky špatně. Musíte prokázat, že máte vizi, jste „kreativní“ a dost přizpůsobiví. Obvykle vám pomůže diplom z vysoké školy. Sice nevypovídá nic o vaší inteligenci ani schopnostech, ale slouží jako důkaz toho, že budete jako zaměstnanci ochotni ohýbat hřbet. Jen ten, kdo dokázal snést roky ve škole, nudu, hloupost učitelů nebo stádnost spolužáků, bude moci vydržet i nesmyslné úkoly a stereotyp v práci.

Nejlepší je narodit se do dobře postavené rodiny a poučovat ostatní, že všechno máte jen díky svému výjimečnému talentu a tvrdé práci.
To ale není všechno. Před nedávnem vyvolal rozruch italský ministr práce Giuliano Poletti, když doporučil mladým lidem, aby se vykašlali na sepisování CV a radši chodili hrát fotbal. Chtěl tím říct, že formální žádosti o práci nemají v dnešním světě valný smysl. Důležitější jsou neformální vztahy a jánabráchismus. K tomu, abyste sehnali dobrou práci, je třeba znát „správné lidi“ a získat doporučení od dobře postaveného kámoše nebo příbuzného. Proto s nimi choďte hrát fotbal, anebo zachlastejte v hospodě.

Na Polettiho se okamžitě snesla kritika. Není totiž běžné, aby někdo tak vysoce postavený zpochybnil ideál meritokracie – tedy myšlenku, že vaše pracovní místo odráží vaše schopnosti, a ne to, koho znáte a s kým jste se naposledy zhulili. Poletti opět přenesl odpovědnost za to, že nemáte dobrou nebo vůbec žádnou práci, ze společnosti na individuum. Nezáleží už na vašich dovednostech, ale na networkingu. Neexistují žádné strukturální překážky – stačí se jen dobře seznámit, oženit nebo provdat.

Vás utlučem prachama…

Výroky italského ministra nezní povzbudivě. Ukazují totiž, že náš pracovní trh je ještě nespravedlivější, než se na první pohled zdá. Je z něj cítit cosi předmoderního a feudálního – vypadá to, že náš kapitalismus produkuje podivnou formu středověkého vazalství. Mezi těmi, kteří mají postavení a moc, existuje spolupráce a loajalita připomínající fungování mafie. Ostatní lidé, kterým nezbývá než prodávat svoji pracovní sílu, se musí protloukat světem, kde schopnosti a zásluhy mají jen malou ekonomickou hodnotu.

Nemělo by nás to však překvapovat. Už v roce 1954 napsal britský sociolog Michael Young slavnou knihu Vzestup meritokracie, ve které zobrazil budoucí dystopii. Popsal v ní vizi společnosti, ve které jsou ti nejchytřejší a nejtalentovanější vybíráni do významných funkcí ve veřejném životě, ale nakonec se i oni změní v perverzní oligarchickou kastu. Jeho kniha byla varováním, nikoliv oslavou meritokracie. Meritokracie je totiž jen kouřová clona, která chrání zděděná privilegia.

Pro příklady nemusíme chodit daleko. Začátkem devadesátých let místopředseda občanských demokratů Petr Čermák shrnul průběh polistopadové transformace těmito slovy: „Vole, tady se rozdávají majetky na tisíc let. Vás utlučem prachama.“ Čermákův výrok ilustruje tehdejší situaci, v níž Česko připomínalo Klondajk a všehoschopní zabírali bohatství. Jak později napsal ekonom Miloš Pick, naše hospodářství začalo v důsledku kuponové privatizace ovládat zhruba pět set rodin – což byl slušný základ budoucí „meritokracie“.

Ideál: fracek z dobré rodiny

Nejlepší je narodit se do dobře postavené rodiny a poučovat ostatní, že všechno máte jen díky svému výjimečnému talentu a tvrdé práci. Lúzři vás nemusí zajímat. Co na tom, že se v Česku zdvojnásobil počet sociálně vyloučených lokalit? Anebo že stovky tisíc lidí živoří na hranici příjmové chudoby (od pádu do bídy je dělí jen pár stovek)? Jako fracek z dobré rodiny máte v meritokracii nezastupitelnou roli. Sloužíte totiž jako vzor pro ostatní, ukazujete jim, že všechno jde, jen když se chce. Nastavujete vysokou laťku, k níž se snaží vyškrábat i jiní. A i když se tam, kam vy, nikdy nedostanou, alespoň se snaží – jsou plně zaměstnáni bojem o vlastní živobytí, nezlobí a nebouří se.

Řada výzkumů ukazuje, že sociálně znevýhodněné děti zůstanou bez pomoci chudé po zbytek života. A že potomci dobře situovaných rodičů mají mnohem větší kulturní a sociální kapitál, lepší podmínky k rozvoji, a tudíž i větší životní šance – nemluvě o kontaktech a známostech. Pokud máte hodně peněz, je pro vás snadné vydělat ještě víc. A pokud peníze nemáte, můžete se alespoň donekonečna obviňovat. Například ve Velké Británii se pouhých deset procent lidí z nejnižších vrstev dostane na univerzitu. Z těch horních je to naopak osmdesát procent. Třídní původ zkrátka hraje roli, ne že ne. „My, bohatí, si umíme pomáhat,“ hulákal před časem v jedné pražské hospodě opilý student. A měl pravdu. Ideál meritokracie je totiž jenom obr stojící na hliněných nohou."
zdroj tady: http://a2larm.cz/2017/07/snaz-se-do-krve-nikam-to-nevede/

Souhlasíte s autorem? Nebo vám přijde příliš pesimistický?