Re: Venuše aneb proč bych (asi) nemohla být členkou bohémy ani disidentkou

Táta byl zvláštní, pamatuju si hlavně jeho stáří, v mých 18 těsně po šedesátce umřel. Krátce před sametovou revolucí umřel, víceméně se upil.

Rodiče spolu vydržely, protože mámě nic jiného nezbylo. Po smrti pradědečka se babička a děda odstěhovali do bytu po něm a nám zůstal 1+1, ve kterém jsme vyrůstali. I v případě rozvodu by se nic nezměnilo a tátovi by zůstalo užívací právo k bytu, odkud vystrnadil prarodiče. Takže by musela odejít máma se mnou a neměla kam.

Ke koci pak utíkala k babičce a dědovi sama, na mne táta agresivní nebyl.

V r.1978 (možná i díky tomu že se nezapojil do Charty 77) ho na přímluvu pár kamarádů národních a zasloužilých umělců přijali zpět do registrace ČFVU a táta si pak hledal práci hodně mimo Prahu. Rekonstruoval hlavně odborářské hotely. Měl ale dost nepřátel a dost si jich dokázal ostrým jazykem přidělat.

Jeden z hodnotitelů projektu (každý projekt ho musel mít) si např. stěžoval na zbytečné použití bronzu na ozdobný nápis na budově a táta mu cosi řekl o plastu na rozmítačích hnoje... pán dělal mj. design zemědělských strojů.

Ke konci života pak dostával čím dál větší zakázky i v Praze, rekonstruoval Zbraslavský zámek, měl dělat Zrcadlovou kapli Klementina. Už ale mu selhalo zdraví a navíc ještě před smrtí mu stačili doručit výpověď z této zakázky za podpis Petice za propuštění V.Havla (jaro 1989).