Pravidla soužití v jednom bytě před/po rozvodu/rozchodu

Dlouho se zmítám v pochybnostech, výčitkách a pocitu neobjektivity, proto žádám o radu:

Dlouholeté manželství s dětmi –chci ukončit po letitém váhání já. Varianta 2 je, žít vedle sebe bez rozvodu. Muž v podstatě vyčkává na mé rozhodnutí jak dál, které odkládám, mám strach. On stále asi věří v zázračné obnovení vztahu které já pokládám vnitřně za nereálné, i když mě to mrzí. Intimně spolu již rok nežijeme z mého popudu (nemohu jít v této věci přes sebe). Doma je přirozeně pěkně dusno.
Otázka: za této situace (tj muži je z mé strany upřena intimita, důvěrnost, starostlivost aj. a připadá si pravděpodobně jako osel a stroj na peníze, který nedostává nic zpět) je přijatelné, chtít po něm aby přispíval finančně na chod rodiny stejnou měrou, jako manželka, nebo procentuálně stejně jako manželka (má plat o něco vyšší než já)? Je přijatelné žádat po něm aby se podílel na péči o domácnost stejnou měrou jako manželka? Je přijatelné žádat aby se podílel na péči o děti stejnou měrou jako manželka? Práce obou je zhruba stejně časově náročná - já se vracím domů vetšinou o dost později než muž, ale zase mám občas volno v týdnu. V současné době je to tak, že domácnost táhnu já celou, péči o děti ze dvou třetin a veškerý výdělek vrazím do dětí a chodu domácnosti v prvních dvou týdnech po výplatě a pak nemám nic. Musím si na potřeby dětí i potraviny půjčovat, o čemž manžel ví. Muž je na své peníze opatrný, něco poplatí, nakoupí co uzná za vhodné a když se mu zrovna chce a vychází s plusem, zbývá mu i dost pro sebe. Na žádosti o zaplacení toho či onoho, či jen příspěvek, nereaguje většinou vůbec, nebo jen velmi neochotně. Přestal řešit i drobné opravy a byt se pozvolna "rozpadá".Já opravdu chápu že je zraněný, ale pořád mám pocit, že zabezpečení praktických věcí, potřeb dětí a chodu domácnosti by mělo fungovat oboustranně i přes partnerskou krizi, nebo rozchod. Navíc v bytě žijeme oba, naše společné děti. Na druhou stranu mě pak stále napadá, že snad se muž snaží zachovat si nějakou mužskou důstojnost, ale docela blbým způsobem. Prosím vás vidím to nějak zkresleně? Já už opravdu nevím. Jsem docela zoufalá. Jediné co mě napadá je, že by snad bylo lepší říct si že je už mezi námi definitivní konec, aby již nebyl přítomen ten pocit nároku na něco, co nedostává a má proto nějaké morální právo nedávat zase jinde (tak nějak si vykládám co se mu asi honí hlavou).
Dále prosím o praktické rady jak si “nasmlouvat” společné financování, péči o byt a děti na dobu, co budeme žít ještě spolu. Očekávám tvrdá vyjednávání. Uvítám zkušenosti!