Žárlivost a vztahovačnost ve vztahu - pohled z druhé strany

Před pár dny se tu mihlo téma o žárlivosti a vztahovačnosti ve vztahu, které tu založil můj muž. Mimo jiné nadnesl, že možná se k němu vyjádřím přímo i já sama - tak tedy po důkladném rozmyšlení vkládám jako samostatné téma, aby diskuze hned nezapadla.
V jeho tématu padlo několik problémů a situací, které řešíme - začala bych hned tím prvním, žárlivostí. Ano, jsem žárlivá - nicméně rozhodně ne chorobně, jak se mi (i koneckonců tady vám) snaží vnuknout. A ano, vím že to souvisí s mým nízkým sebevědomím - ale i s tím, že on má neustále touhu obklopovat se jinými ženami, na Fb v přátelstvích si dlouho udržoval své bývalé partnerky, "kamarádky" (z nichž jedna například na své narozeniny zveřejňovala své erotické fotky atd), dokonce i jednu slečnu, se kterou kdysi byl několikrát na rande a on chtěl i víc, ale nic z toho nakonec nebylo. Jeho slovy, prý to takto dělají všichni - nechávají si zadní vrátka... Což ve mně samozřejmě příliš důvěry nebudí.
Můj muž rozhodně není špatný člověk, to v žádném případě - ale bohužel mu chybí jedna zcela zásadní vlastnost, a tou je empatie. Ta souvisí dále... Ohledně narození našeho syna - ano, vidí se v něm, zbožňuje ho, a ano, já si opravdu připadám těžce odsunutá ne na vedlejší kolej, ale úplně někam mimo. Jako bych tímto splnila svou roli v jeho životě a on mě už dál nepotřeboval - přesně jako to kdosi psal v jeho diskuzi. Cítím se upozaděná, nemilovaná, nedůležitá. Jako bych byla jen prostředek k tomu, splnil si sen o dítěti, a dál neznamenala nic. Nicméně i diskuze na toto téma je prakticky nemožná - vždy se jen dozvím, že to tak není a že "melu nesmysly".
Navíc poslední dobou na sobě pociťuju dost velkou únavu - chlapeček je zdravý, šikovný, skvělý, ale bohužel taky nespavý a já občas ryju tlamou v zemi z nevyspání a celkového přetažení. Což se setkává s reakcemi "to sis ale neměla pořizovat dítě, tos mohla tušit že mateřská taková bude, jenom fňukáš a nezvládáš a děláš ze sebe chudinku". Máme "role" nastavené tak, že muž zkrátka chodí do práce a na péči o syna se podílí jen v nezbytných případech (např moje nemoc nebo momentální indispozice). Já po něm samozřejmě nechci nic extra, respektuju a cením si toho že pracuje, vydělává a živí nás, ale na druhou stranu, stačilo by mi právě aspoň trocha toho pochopení, že i ta nonstop honička za batoletem umí být sakra náročná. Nejhorší na tom je, že absenci energie a únavu z nevyspání mám nutkání kompenzovat aspoň jídlem, což mě za poslední čtyři měsíce stálo už 16 kilo navíc. Pak mám deprese ještě větší, nejen ze situace a ovzduší u nás doma, ale i z pohledu do zrcadla. Čímž se uzavírá kolečko žárlivosti, protože můj muž je holt chlap jako každý jiný a na ženský vzhled má určitá měřítka.
Takže asi tolik na vysvětlenou... Ne, vážně mu nedělám žádnou trapnou stíhačku, a ne, nechci po něm zázraky - ale trochu pochopení, empatie a vzájemné blízkosti, která se z našeho vztahu kdoví kam vytratila, bych ocenila opravdu velmi. Možná by pak spousta věcí bylo jinak.