Ahoj. Resim jeden problem ktery je tak silny ze nevim co dal a potreboval bych asi i tak nejak nazory ci rady znalejsich co si treba i podobnou nezavidenihodnou situaci prosli. Jsem muz. Partnerka trpi chorobnou zarlivosti, vztahovacnosti, potrebou nekonecne protiargumentace i u veci kde uz neni co argumentovat, tema se vzdy najde (i treba mimo tema). Svoboda ve vztahu se podle partnerky rovna anarchie, tedy zadna svoboda nemuze byt. Vinikem takrka vseho jsem v drtive vetsine pripadu ja. At uz se vyjadrim (vinikem jsem, ze jsem se vyjadril), nebo at uz se nevyjadrim a radeji uz mlcim (vinikem jsem, ze jsem se nevyjadril). Uz nekdy i tecu znacne, nervy jedou a dojde to k tomu ze utecu z domu se projit nebo odjedu na par dni pryc na mou chatu v ramci zachovani nejakeho normalniho mysleni, coz potrebuji k praci.
Ze zacatku to takove nebylo. Beru ve vychozim stavu kazdeho jako dobreho cloveka, samozrejme pak se clovek dozvi fakta a je pruser. Nekdy uz az pozde.
Vidim jak tu vsichni hodnotite zarlivost jako negativni emoci, ktera rozklada vztah zarucene. Naprosto potvrzuji. Je to neskutecne peklo.
Mam toho uz vazne dost se neustale vyvinovat z fikci v partnercine hlave, kontrolovat co mi kde kdo napise, zvazovat kazdou vetu 10x, je to psychicky narocne a vysilujici.
Na FB mam zakaz mit tam jakoukoliv zenu, tak jsem si je v ramci pokusu o zklidneni stavu po mohutnem vysvetlovani, ze jsem svepravny, vim co ano a co uz ne a ze z jejich strany nehrozi zadny problem, vsechny pomazal (krome matky, otcovy sestry a jedne pani bylinkarky, vse >60 let), vysledek je ale nulovy.
Nemohu za to ze v praci pracuji se mnou i zeny, prijal je sef, ne ja. Partnerka je na materske, ja jsem zamestnan v oboru kde je celkem dost penez (IT).
Partnerka bere zarlivost jako projev lasky. Ten na koho je zarleno je prakticky vinik co udajne nedokaze projevit lasku a ten co zarli je nestastnik, kteremu neni laska zpetnou zarlivosti opetovana. Tedy dle meho nazoru uplne zvracene pojeti.
Asi by jste normalne radili "Jdi od toho dokud muzes", jenze je tu jeden hacek.
Mame krasne zdrave miminko, ktere nadevse miluji, je to moje srdicko milovane, muj prvni a jediny syn po kterem jsem neskutecne dlouho touzil po rade nepovedenych vztahu (tahne mi na 40).
Vubec si nedokazu predstavit ze by ho casem vychovaval nejaky jiny tatinek a nemel k nemu takovy vztah jako ma pochopitelne vzdy tata k vlastnimu diteti, i kdyz nevim jak ostatni tatove, ja tedy rozhodne ten vztah k nemu mam obrovsky, ani bych to nikdy do sebe nerekl ze se tohle u me vyvine, ale je to neco uzasneho.
Chapu, ze podobne obavy muze mit partnerka ohledne pripadne jine maminky nekdy ve vzdalenem budoucnu. Naprosto chapu. A vubec kdo vi, mam syna, muj zivotni sen je splnen, zeny uz vubec nepotrebuji, soustredim se na syna a rad bych i na jeho maminku, ale tady je prave ten problem o kterem pisu.
Ten stav trva uz vic nez rok a veci se nijak nemeni i skrze partnerciny navstevy psychologa, brani antidepresiv a tuny vysvetlovani a rozhovoru z me strany, ze strany psycholozky a ostatne i z tohoto fora, kde mate na tyto veci tak nejak vicemene jednoznacny nazor.
Co dal? Kdyz pujdu na materskou ja a partnerka do prace aby mohla dustojne bydlet nekde jinde, maly bude sice u me, ale prijdu tim o penize a o najem velkeho bytu.
S materskou prakticky zadny byt nelze mit v najmu ani garzonku, z toho to clovek neufinancuje. V tomto chapu i partnerku, proto v pripade rozestehovani je vyzivne na maleho odeme jistota. Na druhou stranu dva byty uz jsou docela pecka, az na tak vysoke pozici zase nejsem.
Trenice o dite je to posledni co bych chtel, ale zit se v tom da neuveritelne tezko. To je jasna cesta do Bohnic, cimz o to dite i o praci prijdu i tak.
Jak se lidove rika, kazda rada nad zlato co s tim. Predem diky.