Re: Couvání a spol.

No, u nás bylo zase právě známkou "příslušnosti k rodině", že člověk zacouval po příjezdové cestě k domu, kde teď bydlí naši, dřív, babička. Dlouho tam nebylo místo na otočení, muselo se leda na trávu, tj. každý "kdo je k čemu" měl prostě zacouvat - na této cestě taky vznikla moje fobie z rovného couvání (teda, ta cesta je ke všemu ještě do mírné zatáčky), protože mi to nešlo i přes řadu pokusů - samozřejmě zábava pro všechny kolem, "normální" řidič jako můj taťka (a třeba moje ségra se to taky naučila v pohodě) tam nacouval stylem "brrrrrrrrrrrrrrrrrrrm" za tichého rovnoměrného nepřerušovaného chodu motoru ... No, teď už tam mají naši asi 5 let místo na otočení a mám klid