Re: Couvání a spol.

Couvat jakžtakž rovně po cestě jsem po létech nakonec nějak dala, ale nesmím se někam trefovat, to nedávám. Parkovat podélně neumím, to je bez šance. Nerada jezdím velkýma a širokýma autama, protože nemám představu, kde mi to auto končí, zvlášť když má korbu a já jsem odkázaná jen na zrcátka. Neumím odhadovat vzdálenosti a mám mizernou prostorovou představivost (když se nesoustředím, tak mám problém i projít dveřmi, myslím si, že jsem v jiném bodu prostoru a skončím na futrech). Nerada předjíždím. Nesnáším souběžné jízdní pruhy, 2 zvládnu s vypětím sil, ve 3 už jsem ztracená, blbě si ze zrcátek spojuju, co patří ke kterému pruhu. A soumrak taky nesnáším.