Postupně

Já mám spíš radost tak nějak průběžně. Moje děti jsou oproti okolním relativně samostatné. Už od mimin, žádné velké separační krize se nekonaly, nechaly se hlídat od kohokoliv, hrály si samostatně, dnes přiměřeně věku dokážou hodinku, dvě pobýt samy doma, jít samy do školy, uvařit si snídani, večeři a i teplý oběd (pokud za něj považujeme kaši, špagety nebo parek).

Když tak pozoruji stejně staré děti v okolí, tak to rozhodně není standard. Na obranu těch jiných dětí si myslím, že je to vliv maminek. Mým cílem odjakživa byla co největší samostatnost dětí, abych s tím měla málo práce. Ale někomu to nevadí a baví ho pečovat. Každý jsme nějaký.