Diskuze : Hlavní : Citlivé děti

Libiku, jeste nejakej divnej komentar? Proc to zase otacis do uplnejch absurdit? Myslim, ze diky psychologum i psychiatrum funguje hodne lidi. Stejne jako kvuli jinym lekarum. Nekteri jsou k nicemu, nekteri excelentni a vetsina treba prumer.

osobně bych se zdráhala ji nechávat doma, zrušení kroužků taky považuju za nešťastné. znám děti, rodiči vnímány jako velmi citlivé a se sklony k depresím, které takto postupně přestaly chodit do školy úplně, vedlo to spíš k odcizení od do té doby bezproblémového kolektivu (resp vztahu mezi nimi), a prohlubování pocitů smutku apod. ale nejsem psycholog, jen rodič náladového dítěte (které je aktuálně ve fázi psychosomatizace a pokusů o manipulaci s námi, i když věřím, že své problémy reálně prožívá), a taky učitelka, a vidím, co to s dětmi dělá, když se poddají těmto náladám a pocitům smutku a prpostě do školy chodit přestanou, nijak jim to neprospěje a mají pak problém se začlenit zpět.
ad kroužky - tohle by naopak mohlo sloužit jako rozptýlení, místo, kde si posiluje sebevědomí. jsem asi drsoň, ale kroužky bych vrátila nebo našla jiné, a pomalu, ale jistě a pevně dceru vracela zpět do kolektivu, ono se to nezdá, ale vrstevníci dokáží pomoct.

Okolo tohohle věku začaly "blbnout" obě dvě mé dcery, každá po svém.
U té první jsem to možná podcenila, ale tak nějak se to postupem času utřepalo, tu svou cestu si našla (má v sobě jakoby víc vodního živlu, emoce, držela věci v sobě, prožívala je neviditelně), ta druhá má v sobě jakoby víc ohně, výbušnost, s ní jsme si užily víc.
Dneska už bych to připočetla i hormonálním změnám, které se dějí na všech úrovních těla...ale spíš co s tím?
Druhá dcerka byla víc svěřovací, věděla jsem, co ji trápí a spolu jsme odstranily tu nejhorší příčinu (kvůli které se i sebepoškozovala, taky to spadá do tohoto období), pak projevila zájem si o tom, co jí trápí, promluvit s někým cizím, rok docházela k psycholožce, celkem tam byla asi 8x, 10x, stačilo jí to...říkala, že je fajn, že se může jen vypovídat úplně někomu cizímu.
Ale spouštěčem toho všeho byla taky atmosféra u nás doma, u první dcery narození mladších dětí, u mladší pak dcery vztahové problémy doma.

Dá se určitě nějak pomoci...hodně pomáhá i ta důvěra mezi dítětem a někým z rodiny, to, že se s těmi problémy dítě nemusí nikde schovávat.
Vyrovnání se se změnami...to už chce někdy vedení někoho cizího...s kým si dcerka sedne. Jen bych ji nenechávala propadnou hluboko do smutku a sebelítosti, protože to se mi zdá hrozně destruktivní a nic neřešící.
A půjde to, nepodceňovala bych, ale ani bych se nebála...určité věci patří k věku - u přecitlivělého dítěte...ale nechce to podceňovat.
Tyhle děti myslím i najednou hledají smysl života, protože to dětské (tady včetně rodiny) se jim rozpadá pod rukama, všechno je najednou jinak, i to tělo a tak...a ony často nevědí, oč se opřít, proč žít, co dělat, kam směřovat...najednou se cítí na všechno moc samy, bez jistot, bez směru...bez smyslu.
Prostě boří se to dětské a nastává určité "zemětřesení", přecitlivělost je vidět hodně u dětí, co mají v datu narození víc dvojek (jednu dnes má každé dítě ), jedenáctku, šestku...

Dnes je mladší skoro 18 a je moc šťaSTNÁ ŘÍKÁ, NAŠLA SE...O STARŠÍ ANI NEMLUVÍM

Jitys, jak profese, tak i další zkušenosti.

Líza to rozhodně napsala dobře. Také jsem radila psycholožku. A o radu si tady požádala kulička a Líza jí, stejně jako mnoho jiných, odpověděla.