Diskuze : Zdraví : Děti v nemocnici

Termix u nas je uz par let Facebook u mladych na ustupu a to hodne, ani jedna z holek to nechtela, nebot to vetsina nema. Ale je fakt,ze tady maloktery rodic dovolil diteti pred pubertou aby si zalozil FBK.

Madelaine - o toho pavouka se prý taky nemusíš extra starat - jen ho v těch pravidelných intervalech prostě nakrmit. S hadem je to prý podobný. Sestra si pořídila hada, teď nevím, kterého přesně - korálovec, korálovka - nebo tak nějak, jsou podobných jmen, ale jeden je jedovatý a ten druhý ne - tak toho nejedovatého. Chvíli teda kolem něj skákala, protože se o něj neuměla starat a tak byl nějaký nemocný nebo vystreslý, ale teď prej v pohodě - akorát teda ona se ho bojí, takže když ho potřebuje odchytit, tak v rukavici a té se zas bojí ten had. Ale že prý taky žere tak nějak málo.

S psychiatrem - pavouky a ten hmyz - že prej léky - to teda nechci.
A co se týká tohoto - pořešený to myslím mám, jen na to nejde zapomenout, to je celý. No a jednoduše nelítám. Že se bojím pustit děti, na to prý taky by byly dobrý léky - že mě to na určitou dobu utlumí - tedy na ten odlet a přílet - v mezidobí se u nich neděsím toho, že někde jsou a budou muset třeba za 10 dní zas sednout do letadla.
Tak jasně, mám léky, že když náhodou nemůžu spát z nějakého podobného důvodu, tak si je vezmu - dneska jsem v kontaktu s obvodní MUDr, aby teda měla přehled, kolik toho vlastně potřebuju - tak jsme se domluvili a doposud to bylo tzv. v normě. Často je nepotřebuju.

Šuplíku - nevím, jak bych to měla zpracovat. Dlouho, moc dlouho mě to v noci budilo, každá tupá rána mě vyděsila a pořád jsem bádala nad tím, jestli jsem to nezpůsobila. To, co jsem řekla při jeho pádu, se prý neříká, že to nosí smůlu - mi řekli. Dlouho jsem měla pocit, že za to můžu, protože jsem tam byla a pak řekla nahlas to, co bylo už jasný. Oni všichni byli v šoku a potřebovali se nějak vybít a na někoho tu vinu svalit. Nebyla jsem jediná, kdo od toho okamžiku už na letiště nevkročil - nikdy. Kdosi mi pak poradil, že to musím říct nahlas - to mi pomohlo. Takže teď už dávno vím, že za to nemůžu, ale zapomenout na to nejde. Bylo to příliš strašné. Dlouhou dobu jsem se s nimi nebavila - myslím, že i oni cítili vinu, jak se zachovali a já se před nimi cítila taky blbě. S některými se už vídám a když začnou vzpomínat a já už vím, kdy to může přijít, odcházím - nechci se už o tom s nimi bavit, je to jiný, než to psát tady, nechci to už znovu cítit a znovu prožívat.
Nevím, bála jsem se přece už předtím, kdy se nic nestalo - prostě to tak mám, děsí mě to.
A co se týká dětí a jejich možnosti létat - sice jsem hrůzou bez sebe, ale dovolím to, to už dokážu. Ale netrápím se třeba tím, že jednou, někdy, někam poletí, to neřeším. Ale až zas to přijde, tak zas budu šílet, ale zvládnu je nechat letět - já ale nepoletím. A to myslím stačí.

madelaine,
živýho nic, chce být vědec, ne chovatel.
Ale tak porůznu naložené, vycpané, vysušené apod. kdeco. Pavouky máme konzervovaný tři.