Diskuze : Zdraví : Děti v nemocnici

Monty, "Prostě to nedělám, protože jsem to vyhodnotila jako riskantní."

no, však přesně takhle to má jentakj.

To je strašný. Ten zážitek jak se otřásla zem.

Mám vzdáleně podobný zážitek se synkem, který teda přežil - padal ze skály, neviděla jsem tam, ale slyšela ty tupé strašlivé údery těla o skálu. Pak ticho............. a konečně řev. Ty tupé údery a pak ticho budu slyšet asi už navždy (je to skoro 15 let). Ale tedy všichni přítomní jsme pak lezli i nadále, včetně syna.

Padákem bych taky neskočila, ale to fakt k ničemu nepotřebuju. Letadlem lítám, když se potřebuju dostat z místa A do místa B, ne pro zábavu.

Ne - jako dítě sem neletěla a neřešila. Chtěla jsem jako holka skákat padákem, prodělala kompletní výcvik, teda na zemi, všechno dobrý, pak jsem měla mít první seskok, sedla do letadla, ono se to rozjelo, taková andula, to na mne padla hrůza, měla jsem záchvat paniky, takže se zůstalo na zemi, už nezvlítli - teda pak jo, vynesli mě z letadla. Tak říkali, že je to škoda, že někdy s tím člověkem vzlétnou a on to pak dá, ale nechtěli u mne riskovat. A že je lepší počkat, že si zvyknu. Tam byla taková bezva parta. Nevadilo mi to, tu a tam jsem si zopakovala něco na zemi, viděla jsem, jak skáčou a to mi nevadilo. Ale jednou na jedněch závodech se zabil při seskoku kluk z té party, žádný nováček, nikdo to nemohl pochopit, neotevřel se mu padák. Dodnes to cítím - cítím, jak se otřásla zem, jak dopadl. Od tý doby mě to děsí, padáky, letadla - jsou to zabijáci a nikdy nevíš a nemáš šanci. Že prej se z toho vyvinula fóbie - ale já to nebudu řešit. Vyhnu se těm situacím a je to.

Monty, jentakj se tomu vyhýbá, takže ji to také reálně neděsí. Ty se např. vyhýbáš řízení auta (respektuješ, že to nejde), kdybys zkusila řídit, možná by tě to trošku děsilo.