Re: Hlavně nestrašit

Evál, co se týče teorií a statistik a studií, zjistila jsem, že pokud se jimi nenechám ovlivnit, mnohdy mě navedou vlastní pocity přesně tam, kam potřebuju.
Někdy zjistím teprve dodatečně, že jsem jednala správně. Pokud mám nějaký konkrétní problém, hledám informace přímo k dané problematice (ne na Rodině) a často zjistím, že i odborné informace se pohybují v rovině 50 : 50, pak se stejně musím rozhodnout sama a v tu chvíli je vlastní intuice, či vlastní pozornost na místě.
Je další otázka nakolik je dnešní dostupnost informací přínosem a na kolik ke škodě a to se podle mě odvíjí od toho konkrétního jedince. Já mám potřebu se rozhodovat sama a nezávisle, takže i když dodatečně zjistím nějakou informaci, že něco bylo jakoby špatně a vím, že to jinak nešlo - to je třeba ta nemožnost bondingu při SC, nehroutím se, vím, že jsem to ubalancovala nejlíp, jak to v tu chvíli šlo a nedomnívám se, že by to mělo natolik negativní vliv na vývoj dítěte, aby ho to ohrožovalo. Na druhou stranu vnímám, že být to jinak, mohlo to být lepší. Z toho důvodu nechápu, že když ta možnost, aby to bylo lepší, nebo nejlepší, je, proč té možnosti někdo zatvrzele brání. V tomto případě mám na mysli zdravotnický personál s rutinními přístupy odnášení novorozenců "za dvoje dveře".
Protože tu zazněly i hlasy matek, které toto opatření naopak vítaly, třeba z důvodu velké únavy po porodu, očekávala bych, že matce budou nabídnuty obě možnosti jako rovnocenné a nebude docházet k případům, kdy se matka musí s personálem porodnice přetahovat o zdravého novorozence.
Myslím, že právě ono přetahování, kdy matka VÍ, že je to špatně, ale v té situaci tomu nedokáže zabránit, protože nemá dost sil, odvahy...způsobuje trauma, matka ví, že se stalo něco špatného a vyčítá si, že tomu nedokázala zabránit. Potom pochopitelně vidí problémy, které to způsobilo, jako mnohem větší a mnohem hůře řešitelné.
To možná jde i ruku v ruce se zmiňovanou ztrátou pozornosti, matka, místo aby instinktivně hledala nejkratší cestu, jak ze způsobených potíží ven, se neustále vrací zpátky k problému, k pocitu ztráty čehosi a daleko obtížněji hledá cestu vpřed.