Re: Tak ještě vyhnátnout
Mám tři jedináčky
- 22, 17 a 5. Přiznám, že jsem nikdy nesebrala odvahu mít děti jeden či dva roky po sobě. Ten třetí přišel tak pozdě kvůli rodinné situaci (9 let jsem pečovala o nemocnou babičku).
Prostřední je dívka a když se benjamínek narodil, bylo jí 11 a půl. Já jsem jako žákyně ZDŠ měla přibližně v tomto věku předmět Rodinná výchova a pokud se dobře pamatuji, nic moc mi to nedalo i když netvrdím, že za to 100% mohla jen koncepce předmětu. V případě mé dcery nastalá situace nejen, že dokonale splnila původní záměr socialistických psychologů, aby se dívky v tomto věku začaly vzdělávat v péči o dítě a rodinu, ale navíc (a pro mě v tuto chvíli PŘEDEVŠÍM) zafungovala tato situace jako prevence partnerské nerozvážnosti. Takže když došlo na zamilovanost a s ní související fyzické záležitosti, nejenže jsme si mohly všechno na rovinu říci, ale také společně zajít ke gynekologovi a učinit potřebná opatření. Nejsem si úplně jistá, že by k této situaci dcera bez předešlé zkušenosti tak zodpovědně přistupovala. Ve svých dvanácti letech zažila všechno, co s narozením miminka souvisí (noční vstávání, celodenní péče, koordinace s provozem ostatní domácnosti) včetně strachu o jeho život (v 6 týdnech jsme prodělali urgentní operaci).
Já bych neměnila. Ale je pravda, že nejstarší syn mě z toho optimismu trochu vyvedl, když na naši otázku zda si miminko chce pochovat opáčil: Na zaharadě?
Tehdy mu bylo 17, černý humor je jeho psychická obrana. V tomhle věku je to asi pro kluky o dost složitější.
Odpovědět