rodinné nemoci

vzpomínám na loňské léto, kdy jsme celá rodina i blízké okolí všichni padli za vlast při jakési střevní chřipce. Začal náš tehdy dvouapůlletý chlapeček, zvracel. Manžel měl "jenom" průjem, ze mě to ovšem lítalo všemi směry.
Situace, kdy máte strach ze vzdálit ze záchodu, ale musíte, protože vaše ještěskoromimi zvrací obloukem (ve stylu: snědl jsem piškot, vyzvracím celý balík) a je z toho vyděšené. Do toho je třeba neustále prát a sušit oblečení, protože už ani jeden nemáte co na sebe, prcek vše ve chvilce zašpiní. K tomu padne manžel a aby nebylo málo srandy taky babi, u které jsme přechodně bydleli díky rekonstrukci (na tu jsme si "dovolili" na ty tři dny zapomenout, což se nám později poněkud vymstilo).
Díky objednané schůzce u gynekologa (zapomněla jsem zmínit svůj první trimestr těhotenství - tudíž jakákoliv medikace nepřicházela v úvahu - matko - chcípni) jsem požádala svou možnáněkdybudoucí švagrovou, aby prcka pohlídala. Což o to, teta hlídá ráda, bohužel pro ni není příliš rezistentní vůči chorobám... Další oběť, samozřejmě nakazila i mého bratra, ten měl pouze "lehký" průběh. Protože mu nebylo tak špatně, zajel něco zařídit k mé babičce a i tam se zákeřný virus uchytil.

Nikdy nezapomenu na ten pocit bezmoci, kdy jsem viděla, jak virus kosí všechny mé potenciální zachránce dříve, než mě mohli přijít spasit (rozuměj jít si sednout k mému bezvládnému dítěti a chvilku ho hladit místo mně, abych se mohla aspoň trošku prospat).
Nemám potřebu, aby se o mně někdo staral tak, jak si to Bellana představuje.... teda beru to zpět, taky bych si moc ráda dopřála takový servis, ale vím, že mi už léta hýčkání skončila.... v podstatě by mi v případě nemoci stačilo, kdyby někdo ze mne sejmul břímě péče o mé ratolesti (k 3,5 letému torpédu přibylo 10ti měsíční torpéďátko)....
Ale dobrovolníci jaksi zmizeli z povrchu zemského, či co.... Anebo si pamatují, jak dopadli loni a dávají si majzla, aby se nám vyhnuli obloukem????