jako obraz

Je dobré číst tyto řádky, kdy sama s neskutečným nachlazením, malým synem a domem kde zrovna od rána do večera řádí dělníci, přesně prožívám stav kdy bych se zakopala co nejhlouběji, aby mě syn nenašel a pokud možno se špunty v uších, abych neslyšela vrtání, bouchání a jiné zvuky. Je mi útěchou, že asi jako každá matka s dětmi nejsem samotná v tom, že si prostě nemůžu dovolit být nemocná a pokud holt jsem jako teď, tak nemoc budu muset asi oklamat předstíráním, že jsem ale opravdu opravdu zcela zdráva. Stejně mi nikdo nepomůže, nikdo mi čajík neuvaří a už vůbec nikdo mi neřekne jdi si zlato zalést do postele. Ale co, všechny nemoce jednou odezní. Jdu si uvařit čaj, nadopovat se paralenem ale aspoň jedno milo na mě čeká...dostanu večeři, kterou nemusím jít polomrtvá vařit. Hlavu vzhůru.