pohádky-horory jsem milovala

Já jsem chviličku dělala to samé co Klára. A v jednom jediném případě to považuju za dobré dodnes - happy and v Perníkové chaloupce, který spočívá ve ;šťastném; návratu dětí k maceše, která je odeslala vlkům a medvědům jako potravu do lesa, jsem neskousla nikdy. Ale jinak jsem těch úprav zanechala ve chvíli, kdy jsem si vzpomněla na svůj nadšený úžas nad zfilmovanou Pannou a netvorem (to je docela slušný horror), nebo ještě dříve a ještě více nad Němcové pohádkou Jak Jaromil ke štěstí přišel. Zakletá princezna každou noc vstává z rakve a tancuje s kostlivci, Jaromil musí vydržet do rána v kruhu namalovaném křídou... Joj, to se to krásně pod peřinou bálo... Náklonnost k iracionálním horrorům mi přetrvala dodnes (na rozdíl od upřímné otrávenosti jakýmikoliv "zabíječkovými" thrilery na NOvě etc). Takže kromě výchovné funkce drsných pohádek, kterou tu popisovaly předdebatérky bych trošičku obhajovala i jejich funkci estetickou- málo platné, pokud se strašidelné příběhy vyskytují v lidské kultuře od počátku (jakákoliv mytologie, gotický román, strašidelné povídky 19. stol. až k tomu Kingovi), asi nějakou, možná psychohygienckou či cojávímjakou funkci mají.
PS: Také byla v dětství vaší nejoblíbenější Erbenovou baladou Svatební košile?