Re: Kryštof není Kubíček

Proč jsem si nechala své příjmení - to je na dlouhý vyprávění. S touhle myšlenkou jsem si pohrávala už dávno před svatbou, mluvila jsem o tom s mým budoucím manželem, al ejemu se to moc nelíbilo. Když se pak chytala svatba, dostala jsem se do zajímavé situace. Všichni mi říkali, je to Tvoje svatba, musí se líbit hlavně Tobě a ptali se mě, jaký by se mi líbily šaty - hlavně ne bílý. Na to mi začali vysvětlovat, že bílý šaty být musí. Šli jsme domluvit svateční hostinu ... Jakou si budete přát polévku ? Mám ráda bramboračku...No ale na svatbě musí být knedlíčková... A tak dál ...Takže jsem měla pocit, že chci, aby něco bylo konečně po mém, že si chci v něčem postavit hlavu. Abylo to zrovna příjmení. S manželem jsem o tom diskutovali, šlo nejen o mé příjmení, ale i o příjmení našich dětí. Navrhovala jsem něco jako holky po mně, kluci po Tobě, nebo lichý děti po Tobě, sudý po mně, ale naše spory částečně vyřešila matrikářka, která řekla, že příjmení musí být jednotné. Takže jsme uzavřeli kompromis, já budu mít své příjmení a děti se budou jmenovat po manželovi.Přiznám se, že jsem měla pocit, že manžela do něčeho trochu tlačím, že se mu ten kompromis moc nelíbí, věděla jsem, že je to trochu rozmar a přemýšlela jsëm o tom, že to na poslední chvíli změním, ale kornu tomu nasadila tchyně, která do telefonu začala uvažovat o tom, že kvůli tomu na svatbu ani nepřijede. To byla poslední kapka, kdy jsem se definitivně rozhodla. Vydírat se nenechám. (Nakonec přijela). Všichni mi říkali, jak to budeš vysvětlovat dětem, lidem okolo... Musm říst, že vysvětlovat lidem okolo mi nevadí, děrem so myslím taky časem zvládnu, na to, že mi doktoři říkají jménem podle dětí jsem si zvykla a neprotestuju (nicméně já se představuju jménem svým a pak říkám jména svých dětí). Takže to rozhodování bylo složitý. Jsem ráda, že jsem si své jmého nechala, nicméně vím, že už nikdy nechci své rozhodnutí prosazovat tak, jak jsem si ho prosadila, je to jméno, se kterým jsem 25 let žila, na které jsme zvyklá, ale na druhou stranu mám pocit, že jsme tím svému manželovi trochu ublížila. Že trpěl předsudky a zvyky, které jsou v téhle společnosti. Alespoň ze začátku, teď si myslím, že se s tím srovnal. Takže když jsme se nemohli dohodnout na jménech našich kluků (finální rozhodnutí vždycky to domlouváme až v porodnici), naposledy jsme to udělali takhle : každý vybereme jméno pro holku a pro kluka tak, aby se nám líbilo, ale aby tomu druhému nevadilo. (tím například vypadl můj návrh na Huga). Pak jsme utvořilï dvojice moje holčičí jméno a manželovo klučičí a a naopak. A v porodnici si manžel vsadil na to, jestli to bude holka nebo kluk - do kolonek pro jméno jsme napsali mojí jméno pro holku a jeho pro kluka. A vyhrál :-))