Otevřenost

Adoptovali jsme mladšího synka v kojeneckém věku a šli jsme cestou naprosté otevřenosti. Staršímu synkovi bylo tehdy 5 a samozřejmě vše věděl (a nadšeně to "vytruboval"), takže to ani jinak nešlo. Jsme sice z města, ale máme tu vztahy jako na vesnici. Jsem tudíž ráda, že jsme byli "zajímaví" pro okolí dokud byl syn miminko, tím, že jsme nic netajili, se taky nemuselo kolem nás "šuškat", dnes je synkovi 5 a bere adopci úplně samozřejmě. Nikdo se nad tím nepozastavuje a pro nikoho to není zajímavé TÉMA na drbání. Věřím, že právě kvůli naší otevřenosti. Reakce okolí byly výhradně kladné, někdy opatrné-jako jestli se nás nedotkli nějakou poznámkou-což jsme vždy hned rozptýlili. Naše děti (i jejich kamarádi) to berou jako jeden ze způsobů, jak přijde dítě do rodiny. Což neznamená, že s tím adoptivní synek nebojuje a jistě bude mít i do budoucna co zpracovávat. Už jako tříletý mě dohnal k slzám, když mi povídal "To mě mrzí, že jsem nebyl u tebe v bříšku, ale v jiným bříšku. To mi bylo bez tebe asi moc smutno." Je to naše zlatíčko