A stejně jsi adoptovanej!

S dítětem, které vyrůstá v náhradní rodině, přichází do mateřské školy spousta nejrůznějších podnětů, jež může učitelka využít při práci s dětmi, ale i netušených situacích, na které je třeba okamžitě reagovat. Zejména pokud je adopce přísně střeženým tajemstvím rodiny, mohou na učitelku čekat horké chvilky…

Pokud do školky přichází dítě z pěstounské rodiny, bývá situace pro všechny zúčastněné mnohem transparentnější než v případě adopcí. Pěstouni zpravidla mívají více dětí, jejich rodiny jsou velmi často etnicky pestřejší. Pěstounské rodiny se navíc rozrůstají postupně, některé děti přicházejí už starší, a tak všechny zpravidla vědí, že mají „náhradní mámu“ a „náhradního tátu“. Pěstouni nemají problém učitelky v mateřské škole informovat. V případě adoptivních rodičů to tak zdaleka vždycky nebývá.

Přestože psychologové a další odborníci v oblasti náhradní rodinné péče doporučují, aby náhradní rodiče řekli dětem pravdu co nejdříve, někteří adoptivní otcové a matky si přejí držet zdání „normální“ rodiny, zejména pokud sami nejsou vnitřně vyrovnáni s faktem, že vlastní děti mít nemohou. S adoptivním kojencem se raději přestěhují, některé ženy před okolím předstírají těhotenství.

Podle poradenské psycholožky Ivany Halíkové jsou děti do čtyř let schopné přijmout takovou informaci od rodičů jako fakt, aniž by jí přikládaly významný citový obsah. Šestileté a starší děti už mohou takové sdělení zkratkovitě dávat do souvislostí s aktuálním děním v rodině: „Ty ses na mě včera zlobila, protože nejsem váš.“ I tyhle situace však lze citlivým přístupem velmi dobře ustát. Psycholožka doporučuje vyzdvihnout adopci jako výhodu: rodiče, kterým se děťátko narodí, si nemohou vybrat, ale my, jen jsme tě viděli, hned jsme věděli, že takového krásného chlapečka (krásnou holčičku) chceme, že patříme k sobě.

Pokud se učitelky mateřské školy od rodičů o osvojení dozvědí a rodiče zároveň deklarují, že si nepřejí, aby se to dítě dozvědělo, nezbývá než takové rozhodnutí akceptovat. Jakkoli jsou přesvědčené, že tento postup není správný, nemohou o své vůli do situace vstupovat a z vlastní iniciativy suplovat úlohu rodičů. Tím by překročily vlastní kompetence. Druhá věc ovšem je, že učitelka nebo ředitelka mohou iniciovat setkání mezi čtyřma očima a v důvěrné a klidné atmosféře mamince svůj názor sdělit. A upozornit ji na nebezpečí, že v nejméně vhodné chvíli někdo dítěti jeho původ sdělí. S přechodem do školy riziko vzrůstá, navíc se může rozhodujícím motivem už stát chuť druhého zranit, ublížit mu.

Psycholog Tomáš Novák, který se léta věnoval náhradní rodinné výchově, vzpomíná na kuriózní případ dokládající, „jak je ten svět malej“: Rodiče brzy po adopci odjeli s půlročním dítětem do Austrálie. Vzdálený kontinent se jim zdál naprosto bezpečný, a tak synovi nic neprozradili. Po letech, v čase, kdy zrovna bojovali s jeho pubertálními vzdory, se do stejné čtvrti, jen o pár bloků dál, přistěhovali sousedi ze staré vlasti, a co víc, z vedlejší moravské vesnice. Pamatovali si na peripetie kolem adopce a nic netuše na to zavedli před dospívajícím chlapcem řeč…

Hovory o rodině

Povídání o rodině, rodičích, prarodičích, o vztazích se sourozenci i širší rodinou patří do náplně činnosti mateřské školy. V obecné rovině, zejména pokud jsou učitelky informovány o tom, že někdo z dětí vyrůstá v náhradní rodině, můžeme hovořit i o tom, že některé děti se svým maminkám nenarodí, že existují rodiče, kteří vlastní děti mít nemohou, a tak si vyberou miminko, o něž se z nějakého důvodu nemohli starat jeho vlastní rodiče. Při práci s předškolními dětmi je přitom vhodnější mnohem více pozornosti věnovat nově vzniklé rodině a láskyplným vztahům než motivaci těch, kteří biologické dítě odloží. O tom, jestli před ostatními dětmi probírat, že konkrétně právě Bohunka nebo Pavlík jsou také adoptovaní či vyrůstají u pěstounů, by se však měly učitelky v první řadě domluvit s jejich rodiči. Je důležité vědět, jakou verzi předchozích událostí dítě ví, jak se s informací vypořádalo, co by pro něj případně mohlo být zraňující. Jakmile však budou podobné příběhy zasazeny do přirozeného kontextu, ztrácí i neplánované „odhalení“ adopce pro ostatní děti nádech senzace. Velmi důrazně by ale podle psycholožky Ivany Halíkové měly učitelky zasáhnout vůči rodičům jiných dětí, kteří podobné informace společně probírají v šatně, zatímco se jejich ratolesti oblékají.

Honzík

Uprostřed školního roku se do rodného městečka po rozvodu přistěhovala osmatřicetiletá Martina. Ze všeho nejdřív se pustila do shánění práce, volného místa ve školce pro svého pětiletého Honzíka a do úpravy dvou místností v domku rodičů. O tom, že s bývalým manželem chlapečka jako čtyřměsíčního adoptovali, se ještě nestihla učitelce zmínit. Po pár dnech se docela průbojný Honzík dostal do sporu s téměř sedmiletým Milanem, který byl zvyklý, že mu mladší děti příliš vehementně neodporovaly. Učitelka ho musela často upozorňovat, aby svůj oblíbený bagr občas nechal i jiným dětem nebo aby ve hře přijal i „vedlejší roli“. Tahanice o bagr propukla hned po ránu a než učitelka stačila zasáhnout, rozčílený Milan křičel: „Tvoje máma ani není tvoje opravdická máma, seš adoptovanej!“ Kdyby učitelka mateřské školy o adopci věděla, mohla být při sebemenším podezření připravená, měla by promyšlené, jak zareagovat. Teď nezbývá než improvizovat. „Každopádně není vhodné v takové vypjaté situaci zjišťovat, jak se věci skutečně mají, ale převést vše do obecné roviny a odvést pozornost dětí jinam. Pokud taková informace ostatní opravdu zaujme, doporučovala bych zmínit se, že se stává, že některé maminky a tatínkové si vyberou děťátko v domečku, kde jsou malá miminka, a nenásilně se začít věnovat tématu, jež mělo být na pořadu dne. Dítě, které vykřikovalo, je vhodné pohlídat při řízených činnostech i při volné hře, aby tentýž den už nedošlo k opakování podobného incidentu,“ říká psycholožka Halíková.

Pozornost je ale třeba věnovat i dítěti, které bylo osočené. Jak reagovalo? Dostalo se do afektu? Jak se chová potom?

Nakolik bylo informací zasažené? Podle doktorky Halíkové by se mu měla věnovat ta z učitelek, k níž má chlapeček nebo holčička bližší vztah. Je potřeba vrátit mu pocit bezpečného mikrosvěta. Stačí navodit důvěrnější atmosféru a zjistit, jestli je to téma, o kterém chce dítě mluvit, jestli něco tuší. Bezpodmínečně je v takové situaci nutné promluvit s dospělým, který si dítě vyzvedává, informovat ho o tom, co se stalo, a doporučit mu, aby dítěti v klidné atmosféře doma všechno vysvětlili, aby zvážili, jestli by si dítě neměli nechat dva tři dny doma, aby měli dost času ujistit je, že právě jeho si mezi všemi ostatními dětmi vybrali, protože se jim moc líbilo. Psycholog Tomáš Novák doporučuje, aby u takového hovoru byli oba rodiče, mluvit by však měl ten, který je schopen lépe zvládnout dojetí. Vzlyky a pláč by si dítě v této souvislosti mohlo vyložit úplně opačně, jako zklamání a lítost.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Psychologie dnes