Celý průběh od operace až do dneška jsem včera četla...

je mi moc líto, co se Matějovi stalo a přeju mu moc a moc sil, aby se jeho stav zlepšil.
Jak jsem pročítala komentáře, je to tak, kdo nezažije tak řeší opravdu jiné strachy...a někdo z vás je tu nazval "prkotiny".
Já si svůj strach zažila též, při několika hospitalizacích (dcerka trpěla na závratě). Pak jeden velký strach při náročné operaci, kdy byl dcerce voperován kochleární implantát. Strach, aby se probudila z narkozy, zase závratě. Měsíc po operaci znovu hospitalizace a strach na JIPce, opravdu - s dětmi jsou starosti. A přesto do toho jdu znovu, čekáme mimi.
Jak mi říká mamka, mít jedno dítě je to velký strach...jistě mít dvě děti a více tak se to násobí, ale jak tu některá z vás napsala - také se to rozptýlí a je tolik práce, že není čas přemýšlet co by kdyby.
Přeju rodičům, aby neztráceli naději, trpělivost a též ať i nadále pomáhá alternativní cesta léčby, když se již mohli přesvědčit, že to u Matěje funguje.