Jak kdy

Děkuji za hezký článek.
V životě je to sporné. Zažila jsem to i to, manžel byl alkoholik, takže rozhodnutí o ukončení vztahu bylo jednoznačné,zvláště po narození syna. Nebylo to jednoduché a často jsme se potýkala s nejrůznějšími překážkami,jež se týkali našeho života či existence. Nyní jsem ve vztahu, krásném,ale do budoucna nejasném,máme dcerku a přesto zůstávám a zůstanu jak dlouho to půjde, jak dlouho dokážu alespon částěčně přehlížet ten fakt, že partner je ženatý. Miluji ho. Chci,aby mé děti měli vše co potřebují a já vím,že sama bych jim to dát nemohla. Zvláště v případě,když jsem ted na mateřské a po finanční stránce je to tak na hranici všech možností.
Zatím se máme dobře a díky partnerovi si mohu i něco šetřit-co kdyby náhodou.
Avšak neodsuzuji ženy,jež z jakéhokoliv důvodu opustí své partnery, neboť v prvé řadě jsou to matky a trápí-li se matka, trápí se i dítě.
Pro ženu je nesmírně ponižující žít v nedokonalém vztahu( z jejího pohledu) a občas to dá hodně přemáhání,aby nebylo nic znát. Umělé udržování vztahu kvůli dětem je hloupé, neboť děti hloupé nejsou a poznají naše divadlo. Zmizí-li jakýkoliv cit,zmizí-li jakákoliv harmonie, souhra, tak pak nemá cenu zůstávat.
My ženy jsem silné a od pradávna připravené na všechny nástrahy života, jež se můžou stát. A nejdůležitější je si uvědomit, že i když to vypadá, že jsme na vše úplně sami, není tomu tak.
Muži mají své krásné světy, které my ženy nikdy nepochopíme......a možná jim i někdy tu jejich lehkost a nadsázku závidíme.
Přeji všem maminkám samoživitelkám hodně štěstí, sil a hlavně nepřestávejte snít a mít alespoň kousek naděje v dobré.