Článek je výstižný..

musím říci, že to cítím také tak...V článku zaznělo vše co se bohužel stává a stane...
JSem sama se svými dětmi ji 1 a půl roku. Mám dvě děti 7 a 2 roky..jsem ještě stále na MD a mám minimální alimenty.., ale mám ..díky bohu.
Je to opravdu mazec a jsem vlastně dva v jednom, táta i máma..ta přísná a ta mazlící. Nervy mi ujíždí,ale děti miluju..Ale chlapa nechci, snad jen pana božského, těch je však příliš málo a pak to chce tu toleranci, ale v současné době ji nejsem asi schopná, síly dávám dětem a upřímně, když jdeme všichni spát v osum s pohádkou, jsem ráda..takže asi až bude čas..budeli někdy..manžel mi stále chybí, ale odpustit už nebo zatím ..nedokáži.. snad ani není komu, manžel jednou chce, podruhé si nic nepamatuje..stále jsme manželé, 2 roky se soudíme..Vím,že bude líp, objímáme se s dětmi,pusinkujeme, ale..však to každý zná..záchvaty pláče také jsou,..ale život jde dál..když se rozpláču i před dětmi, svádím to na řasu v oku..jsou malé a zatím to funuje,..ale jak dlouho..snad kdybych měla práci, ale kde ji vzít a nekrást??Ano i já věřím v lepší zítřky,..jen nevím jak dlouho..