Sama na děti i na život

Přestože jejich situace je mnohdy složitá, přestože je trápí nedostatek času a často i financí.

My, mámy, se v tom občas plácáme, pytlíkujeme to, jak se dá, získat nad situací nadhled lze často jen stěží - komentuje situaci žen, které samy vychovávají dítě, 41letá Milena. Se svým sedmiletým Kubou je sama tři a půl roku. „S otcem svého dítěte jsem strávila osm let a k rozchodu jsem dospěla po racionálním zvážení všech pro a proti. Prostě jsem zjistila, že mi bude lépe, když se nebudu muset každý den koukat na otráveného chlapa, kterého v podstatě nezajímám já ani dítě a který je se mnou jen proto, že je to pro něj pohodlnější,“ říká.

Radši žádný než špatný manžel

Přestože být sama s dětmi je náročné, málokterá z žen rozchodu s partnerem lituje. Ani Milena ani Jitka, která je se svými dvěma syny sama pět let, rozhodně nesouhlasí s psychologem Jeronýmem Klimešem, který se domnívá, že pro ženu může být výhodnější pár let vydržet. „Ženy obecně mají raději buď vztah, nebo nevztah, zatímco chlapi mají tu hranici posunutou, jsou schopni mnohem déle snášet polorozpadlé vztahy. Když se ženám zdá, že je vztah o ničem, častěji ho rozbijí. Dříve jim dochází trpělivost. I když často mají pravdu, a ten muž opravdu dělá blbosti, přesto radikální řešení nebývá v jejich prospěch,“ říká.

„Kdepak. Bez chlapa je někdy špatně, se špatným chlapem ještě hůř,“ tvrdí Milena. „Ušetřila jsem si zbytečné nervy a každodenní stres způsobený přemítáním o tom, kam ten náš vztah dospěl a proč jsme vůbec spolu. Teď mohu čas a energii věnovat užitečnějším věcem. Žije se mi po psychické stránce lehčeji než dřív.“ „Lépe je být sama, ale spokojená, než utrápená s partnerem, který si vás neváží a dává vám to najevo. Ponižuje vás tím, že si v druhém pokoji esemeskuje s milenkou - děkuji, nechci,“ dodává Jitka.

Většina rozvedených žen tvrdí, že manžel v rodině stejně příliš nefungoval, případně byl nespolehlivý nebo neodpovědný. Těžko mohou mít ve svém postavení objektivní náhled, a tak se dá předpokládat, že muž v domácnosti přece jen určitou část práce zastal a že byl schopen se občas o děti samostatně postarat, hrát si s nimi, vzít je na výlet… Po jeho odchodu tahle možnost chybí, ke společnému styku s dětmi slouží úředně stanovené dny a hodiny. V rytmu všedního dne je máma na všechno sama - zaměstnání, školka, škola, dětské kroužky, hudebky a tréninky, nákupy, domácnost. Obrovskou výhodou mohou být rodiče poblíž, ideálně v důchodu. Jenže ideální situace nás v životě obvykle nepotkávají. Jitčini i Milenini rodiče bydlí téměř sto kilometrů daleko. Hana, která se rozhodla mít dítě bez partnera, už má jen otce, který o hlídání malé vnučky nemá zájem. Nejspolehlivějšími pomocnicemi bývají kamarádky, paní na hlídání představuje pro mnohé samoživitelky výdaj, který si mohou stěží dopřát.

„Nejhorší je představa, že si nemohu dovolit ani onemocnět,“ konstatuje Jitka, jejíž mladší, desetiletý syn Ondra je autista. Potřebuje speciální péči, velmi špatně snáší jakékoli změny (ani fotografování se mu příliš nezamlouvalo), a přestože chodí do školy, je na matku stále hodně fixovaný.

Co je nejtěžší?

Rozvodu a reálnému rozchodu partnerů předcházejí stresy, nervozita a emocionálně vypjaté chvíle, které se sice většinou zklidní (pokud nepokračují vyčerpávající tahanice o styk s dětmi a placení výživného) - jenže zpravidla přijdou jiné problémy. Nejprve rázu organizačního a finančního - strach, jak to všechno zvládnu. Maminky se shodují, že jednou z nejhorších variant rozchodu je, když partner opustí ženu na rodičovské dovolené, protože se to nejvíc podepisuje na jejím sebevědomí. Existenční nejistotu kvůli nízkému příjmu násobí obavy ze ztráty zaměstnání. A pokud žena o práci opravdu přijde, obtížně hledá novou, nevěří si.

A pak přichází samota. „Chybělo mi obyčejné objetí, pocit, že vás má někdo rád. Byla to až fyzická bolest. Ležíte na zemi a pláčete, jak moc to bolí,“ vzpomíná Jitka. Čím jsou synové a dcery mladší, tím se mámy cítí osamělejší - s dítětem si člověk večer moc nepopovídá, v režimu práce-školka už nezbývá moc času na vlastní zájmy a koníčky mimo domácnost. A taky se mnohé mámě zdá jaksi nepatřičné, když se s dítětem sejdou až v podvečer, aby ho úderem večerníčku svěřila sousedce a odběhla si zacvičit nebo na keramiku. Jak děti rostou, tohle se poddá, shodují se oslovené ženy. Jenže s většími dětmi zase rostou výdaje. I když většina matek se je snaží vést ke střídmosti a pěstovat v nich rozumný vztah k penězům, je přece jen třeba víc vydělávat, což stojí čas i energii.

Ve virtuální síti

Když už potomek spí, připadá si žena občas sama i ve společnosti televize nebo knížky. Pro mnohé matky samoživitelky se stává záchranou virtuální svět chatů. Není výjimkou, že ženy udržují po léta na dálku kontakty s lidmi, s nimiž se seznámily na webech, určených pro rodiče miminek. 36letá Jana zase skoro každý večer kontroluje zprávy na „seznamce“. S osmiletou dcerou bydlí na vesnici a příliš reálných šancí na seznámení nemá - a tohle ji baví, dodává jí to sebevědomí a pocit vlastní žádoucnosti. A občas i zadostiučinění, pokud si z některého amatérského „donchuána“ trochu vystřelí.

Nicméně psycholožka Jitka Douchová před uvíznutím ve virtuálních sociálních sítích varuje. „Jsou zrádné tím, že si do nich promítáme vlastní fantazie, touhy - a vůbec přitom nevnímáme realitu. Virtuální sociální síť nás nechává ve skulinách a nevyhání nás ven mezi lidi. Kdo si na to příliš zvykne, může ztrácet schopnost aktivně, pohotově reagovat při reálném setkání. Může se začít spoléhat na umělý sociální svět, který začne omezovat vstup do toho živého z masa a kostí,“ říká.

V posledních letech se na ní obrátilo o radu i několik párů, které se na internetu seznámily. Zpočátku oba partnery spojovala osamělost, pak představy, které si o sobě vzájemně vytvářeli. Když po čase navázali skutečný vztah, začali zjišťovat, že příliš nefunguje. „Internetová seznamka je jedna z možností, ne záchrana před samotou,“ dodává psycholožka.

Seznámení možné?

Najít nového partnera je pro ženu, která žije s dětmi sama, těžší. „Jednak nemá tolik času na randění, za druhé je opatrnější, takže může na muže působit dojmem, že nemá zájem,“ říká Milena. A milenec? „To moji situaci neřeší, zvlášť pokud by byl ženatý.“ S potenciálním partnerem by se chtěla napřed postupně sbližovat sama a synovi ho představit, až by si byla vztahem jistá. „Zatím jsem udělala dva pokusy, oba skončily asi po třech měsících. Jsem ráda, že Kuba o ničem nevěděl.“

Partnerů pro povrchní sexuální vztah je přehršel, soudí Jitka - ale taky nemá zájem. „Když máte postižené dítě, díváte se na vše jinak. Mám strach se s někým seznámit, nevěřím, že existují muži, kteří by se chtěli dobrovolně starat o cizí postižené dítě. Samozřejmě že bych ráda potkala pana „božského“ - ale existuje?“ dodává.

Nicméně sex k biologickým potřebám člověka prostě patří. Psycholožka Douchová upozorňuje, že v jednodušší situaci jsou ženy, které nemají vnitřní zábrany vůči autoerotice. Svobodná matka Hana přiznává, že čas od času naváže krátkodobý milenecký vztah, ale stálého partnera nechce. „Asi jsem negativně poznamenaná vztahem svých rodičů. Jsem ráda nezávislá, samostatná, nepotřebuju muže jako smysl života,“ tvrdí. „A že moje Hanička nepozná, jak vypadá rozdělení rolí v úplné rodině? Já jsem úplnou rodinu zažila - a výsledek vidíte,“ dodává se smíchem.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Psychologie dnes.