Re: rozhodnutí

Říkám to neustále, je to o lidech. My máme dvě osmiletá gymnázia - státní a církevní. Dcera měla jasno, státní ne. Tam chodí protekční děti, je to známé. Byla jsem nemile překvapena, že to je ale všude. Nejsem ani věřící, dcera je nemanželská a nebyl problém s přijetím, o všem jsme školu informovaly obě dopředu. Ona však k náboženství trochu tíhne, má potřebu věřit. Dětská naivita. Jsem velice tolerantní matka v mezích všeho dění okolo. Jsem ráda, že ona svět vidí trochu mýma očima, ale zároveň se toho bojím, protože její názory a její pohled je už od mala o dva tři čtyři roky napřed.
Proto jsem mohla dát na její rozhodnutí a věřte mi, nepodporovala nás v tom celá rodina. Byli proti, i její otec, se kterým nežijeme.
Sama jsem si nebyla jista, jestli ji jen já nevidím jako gymnazistku (známky na základní škole nebyly zrovna odrazem studijního typu) proto ty testy IQ.


Odbočila jsem, samozřejmě, nábor jak ho popisujete vy, bych taky nebrala. U nás to je jiné, zájem o 100% převyšoval kapacity tříd.
Chtěla jsem jen říct, kdyby i naše gymnázium trvalo na přijímacích zkouškách, opravdu by to byla škola výběrová, složená z dětí, které o ni zájem mají a které na ni hlavně mají. Takhle to dopadlo, jak to dopadlo, ve třídě je hodně problémových žáků, kterým chybí kázeň, disciplína a úcta k učitelům a touha po vzdělání.

Na základních školách rodiče hodně škemrají za lepší známku na vysvědčení, aby to dětem nekazilo průměr. Pak se ukáže, co v jejich třídě, že se víc než polovina dětí nikdy neučila a učit neumí a proto plavou v předmětech jako dějepis, zeměpis a biolgie, kde to je o tom sednutí si k učebnici a učení se učiva jako básničky. Kde musí obětovat čas na úkor lítání po venku s ostatními dětmi.

Dcera věděla, že jí to sebere víc času, ale stejně tak věděla, že by to bylo i na základní škole. Trvala bych na učení se i tam.
Vím, že maturita a nebo vysoká škola nikomu nezaručí krásný a spokojený život (syn je ve svém životě spokojený a to má "jen" učiliště), ale pořád je tomu blíž, než kdyby ukončila svoje vzdělávání jen ve stadiu - základní.

Gymnázium bereme obě naopak jako prodloužení onoho rozhodování, co by jednou ráda dělala. Nemá představu jasnou a proto osm let navíc. V patnácti nebude muset přemýšlet, jestli tedy gymnázium a nebo odborná škola. Navíc si fakt myslím, že v 11 letech má na dítě rodič vliv mnohem větší než v patnácti a tím pádem dítě víc přiměje k plnění poviností, kterým učení je.

Jen bych jí přála víc spolužáků, kteří by si uvědomili, proč jsou na gymnáziu už ve dvanácti letech. Chyba, že za většinu rozhodli rodiče.
Nakonec, i já jsem rozhodla, ale s tím, že malá měla možnost volby a nikdy bych ji nenutila tam, kam by sama nechtěla. Na dni otevřených dveří jsme byly 2 x. Školu chtěla vidět, dostalo se nám i možnosti prohlídky přímo se zástupcem a nijak jsem nezasahovala do jejich hovoru. A věřila jsem mu, když poprvé (malá byla ve 4. třídě) říkal, že ji velice rád uvítá mezi studenty, protože je přesvědčen, že bude právě ta studentka, o které mají zájem. A rok na to si nás pamatoval. Ano, platila jsem soukromou přípravu před přijímacími zkouškami, udělaly jsme obě maximum proto, aby se na gymn. dostala a právě proto jsme musely projevit snahu, když její třídní ze základky odchodu na gymn. nakloněna nebyla. Já jsem jí seběvědomí zvyšovala, seč jsem mohla a můžu, ale učitelka jí ho srážela dolů.
To na gymnáziu nezažíváme, tady není ostuda dojít si na doučování po vyučování a nechat si znovu vyložit látku, tady se to bere jako snaha, ulehčit dětem. Tady učitel před ostatními ve třídě nevykřikuje jména dětí, které mají po vyučování dojít na konzultace.

Ano, jednají s malými dětmi jako s dospělými, kteří už mají vědět, o čem život je. A právě proto, že moje dcera je "výš" v představě o svém životě, právě proto gymnázium.

Ale kdyby to bylo jako u Vás, hodně bych přemýšlela, jestli ji tam nechat jít studovat. Ale na druhou stranu, méně dětí ve třídě, víc času pro ně.