Já se snažím vždy

dítěti vysvětlit,že teď mi zrovna ujely nervy, protože řeším nějaký problém, tak jsem jejich kňourání nezvládla.Když to přeženu, tak se omluvím. Snažím se situace pojmenovávat tak jak jsou, aby děti nebyly tolik zmatené proč se někdy chovám tak a někdy zase jinak. Jak jsou děti dvě, tak ty nervy ujíždí častěji a častěji. Dost často dochází i k životu ohrožujícím situacím, tomu se asi žádná matka nevyhne.
Někdy to bez řevu prostě nejde. Batole mi třeba utíká do silnice, zatímco se stačím narvat kočár do rozpáleného auta, které se zrovna větrá a druhý dítě se řítí k velkýmu psovi bez náhubku. Obě běží opačným směrem. To potom řvu jako hysterka, předtím než je pochytám, že i sousedi koukají z oken, co hrozného se děje, kdo koho na ulici morduje.
Řvala jsem i v situacích, kdy jsem balancovala s pokaděným novorozenětem na mokré podlaze v koupelně a starší dítě mi blokovalo cestu k umyvadlu. Ruka tuhla, já myslela, že dítě snad upustím, tak jsem zařvala "vypadni". Takových situací je hrozně moc, dost často veku na procházkách, kde číhá spousta nebezpečí na každém kroku. Ostatní lidé situaci opravdu někdy neulehčí, ať už jde o volně pobíhající obří psy, nebo psy bez náhubku s tlamou v úrovni obličeje mého dítěte, nebo namachrovaní mladí řidiči, co obytnou ulicí jedou šílenou rychlostí, nebo běžná bezohlednost. Miminko jsem zrovna uspala a bezprostředně vedle kočáru se posadí parta nějakých hlučných hulících manažerů, ač by si mohli sednout klidně dál. Dítě se vzbudí, to se mi chce potom chce brečet, protože jsem se třeba těšila, že se alespoň chvíli v klidu najím. Zahradu nemáme, takže adrenalin v terénu zažíváme neustále. Nervy drásá i jednoznačný neustálý brekot, vztek, šarvátky, praní, volání "mamííí tohle a támto a proooč?". Člověk není potom schopen ani vlastních myšlenek. Vždy jsem v dětství opovrhovala naší sousedkou, co pořád jenom na děti řvala (měla čtyři) a teď jsem někdy stejná