Hezké

Milá Lucie,
moc hezky jsi to napsala. Ty jsi psycholožka? V rychlosti jsem zkoukla tvůj blog, ale odkaz na info o Tobě jsem tam nenašla, nebo přehlédla, proto ten dotaz.

Článek se mi líbí, je ale fakt, že v některých konkrétních situacích se prostě člověk neudrží a veškeré dobré tipy jdou stranou. Včetně rad od Tebe. Já mám děti tři. Neznám do detailů Montessori problematiku, byť jsme se jí na VŠ v rámci pedagogiky zabývali. Ale žel, jsem vystudovaná učitelka na střední škole, tak šlo opravdu jen o letmé setkání.
Pročetla jsem hodně knih, absolvovala i KER (Kurz efektivního rodičovství), ale stále plavu. Manžel je celé dny pryč, vrací se až v šest večer, z práce chodí znechucený, ale momentálně jiná práce v okolí není. Do toho rekonstrujeme dům. Já lítám škola, školka, jedno dítě doma. Teď do toho neštovice, závěr školního roku. Já to už nedávám. Nebudu se víc rozepisovat. Já chci učinit jen jeden závěr.

Ano, děti mají své hlavičky, procházejí stádii vývoje, kdy je jejich psychika labilnější. ALE, základem všeho jsou spokojení, šťastní, vyrovnaní a milující rodiče. Rodiče jsou tedy ti hlavní, kteří na sobě musejí pracovat a být příkladem pro děti. Je to ale dlouhodobý proces. Práce s dětmi nutně rozvíjí práci na sobě samém. Bez toho to nelze. Když jsem v pohodě já, mám báječné děti. Když jsem v nepohodě, děti mi to okamžitě ukáží.... Takže tak.