Re: Klokánky - opravdu v zájmu dětí?

Dobrý den,
v Klokánku jsem pracovala jako týdenní teta - kvalifikaci mám(zdravotní sestra a psychoterapeut), byla jsem jediná. Ostatní "tety" byly ženy, které před důchodem nebo po škole nemohly najít práci....Nejčastěji ženy se základním vzděláním....
Po necelém půlroce jsem odešla, nechtěla jsem být součástí organizace, která ohrožuje děti. To, čeho jsem byla svědkem je na vydání knihy. S dětmi se tam opravdu nezachází tak jak by mělo. Ty ženy absolutně nezvládají běžné, natož krizové situace, kterých je u takto deprivovaných jako máku. Ono je hezké, že se jim tety střídají po týdnu, ale zkuste si zažít celý týden se čtyřmi dětmi v kuse. Bez odpočinku a relaxu. Hlavně musíte vzít v potaz, že tyto děti jsou "poškozené" a špatným přístupem se jejich zranění prohlubuje. Co mi nejvíc vadilo, že paní Vodičková tyto děti používá jako cvičené opičky, které si na živobití musí vydělat. Neustále se nacvičovaly tanečky a besídky pro sponzory. To přijel pán s jogurty, honem všeho nechte a utíkejte předvést, co jsme Vás naučili. Téměř každý víkend děti tráví po luxusních hotelech, kde se fotí s celebritami a sponzory, ukážou secvičené programy a hurá domů obtěžkány spoustou dárků...Ničeho si neváží, protože zase dostanou nové...Tak takhle si dětství a hojení duší nepředstavuji. Co dětem ukazujeme? že si lásku musí koupit? Místo, aby běhaly venku, vzdělávaly se, jezdily po výletech, tak trdlujou v prostředí, kterého nikdy nedosáhnou. Nehledě na to, jak jim to kazí charakter. Pak mi 6letý klučina,který si neumí zavázat tkaničku řekne, proč bych po sobě uklízel? Já jsem celebrita, já jsem se fotil s Gottem... A další a další. Jak říkám, je to na knihu. Je toho strašně moc, co bych mohla vyprávět. Paní Vodičková je velmi zdatná a tvrdá ochodnice s lidským neštěstím a city. Už vůbec nebudu zabíhat do podrobností jejího způsobu jakým umožňuje osvojení nebo převzetí dítěte do pěst.péče..( co za to asi požaduje, že...jak ušlechtilé je darovat sponzorský dar...)Navíc práci přítomných soc. pracovnic a psycholožky jsem si představovala také jinak. Když jsem ji poprosila o intervenci u dítěte s agresivním chováním, tak přišla do bytu a řekla mi. Víte, on je chudák, on to má těžký. To se časem spraví... Toť vše! Tam se problémy neřeší, děti jsou chudáci, akorát hodni toho, aby jim vydělávaly u sponzorů. No i po pěti letechco jsem pryč to ve mně vře.