Nulová vypovídací hodnota -

přesně takhle na mě tenhle článek působí. Možná proto, že pan doktor vystudoval v době, kdy bylo normální se vdávat po maturitě a pětadvacetiletá prvorodička byla oficiálně označovaná termínem "stará". Jednak myslím, že děti má žena mít tehdy, když doopravdy chce a navíc na to prostě musí být dva - bez ohledu na fyziologicky vhodný věk pro těhotenství bych jednoznačně upřednostnila model sociálně fungující rodiny s mámou a tátou (v tomto ohledu mne dost vytáčí, když se "vina", že nemá "včas" děti dává ženě a přitom je to často spíš partner, který ještě nechce). Jednak ani s tím věkem to asi nebude tak horké... Protože často přispívám v rámci adopcí na dálku, všímám si, jaké věkové rozvrstvení ty rodiny mají. A světe div se - ať je to v Tibetu nebo v Indii, tak mívá ta rodina víc dětí (jak taky jinak), přičemž ty poslední 1-2 děti mívá žena často hluboko po čtyřicítce. Jak je to možné? Taková chudoba, podvýživa, doktoři ve "vyspělých" zemích mají plnou hubu toho, jakou má mít žena životosprávu, kolik do sebe musí rvát vitamínů, že po čtyřicítce (natož k padesátce!) je vysoké nebezpečí vrozených vad, že každé těhotenství po čtyřicítce je samo o sobě rizikové a pomalu by se mělo proležet jako nemoc... a tady tyhle ženy nikam na rizikovku nechodí, normálně otěhotní a porodí zdravé dítě i když by dle vědátorských názorů prakticky neměly. Jestli tady spíš není přání otcem myšlenky...