Re: rozchod

Jelikož se ani po 4 letech od rozchodu necítím lépe, dlouho již uvažuji o návštěvě nějakého odborníka, ale když si uvědomím, že bych mu vysvětloval, popisoval a vyprávěl co, jak, proč - myslím, že bych to nezvládl. Stydím se, vím, že je to slabost, vím, že mě to pomalu ničí a vím, že to ovlivňuje věci s tím naprosto nesouvisející, zkrátka celý život. Naučil jsem se před okolím vše skrývat. Někdy se do té role tak vžiji, že na chvíli přesvědčím i sám sebe. Směji se, vtipkuji, věnuji se koníčkům, kamarádům, kamarádkách, pejskovi, baráku, zahradě, práci atd. Problém je ale ten, že ať dělám cokoli, ať jsem s kýmkoli, mé pocity - vlastně jen jeden, totální prázdno - jsou mým stínem. Sice se směji, ale radost už ani nevím co je. Přestal jsem se i bát, mít strach z věcí, které nahání hrůzu naprosto všem. Např. situace, kdy Vám nedá auto přednost a řítí se na Vás vyděsí (myslím) každého. Stejně jako pokus o loupežné přepadení. Jediné, co se honilo hlavou mně, bylo, že se mi nechce jít na úřad pro nové doklady. Tváří v tvář noži a nějakému ožralému ukrajinci, či co to bylo za individuum. Nedal jsem mu nic a poslal ho do pryč, otočil se a šel domů - opět úplně bez emocí.

Prosím, nehledejte (i když nevěřím, že si to někdo přečte, což je asi i důvod, proč jsem reagoval na několik let starou diskuzi..) za tím nic mezi řádky. Nechci být litován, o rady nestojím a vzhledem k tomu, že tento web vidím dnes poprvé ani nepředpokládám, že sem někdy zavítám znovu. Jen..jsem trošku povolil ventil. Díky za prostor.